DOMOV SRDCE.

My vystoupili spolu na hor témě,

jež netknutý sníh, věčné ledy vroubí;

my sjeli spolu v mračné země hloubí,

kde v plaché bázni tulila se’s ke mně.

My poli šli, kde klas nám šeptal země,

v les zbloudili, kde s nocí den se snoubí;

my slyšeli znít moře slavné trouby,

na jeho ňadrech houpali se jemně.

A všude, všude, z propastí i výší,

z niv zlatých klasů, orla skalných říší,

i světů tmy hlas slyšeli jsme vroucí:

Lze srdci všude šťastnu být a doma,

jak andělskýma usnout pod křídloma,

když slyší blízko věrné srdce tlouci!