DOMOV

Je daleký a otevřený svět,

a mně ho již jen málo zbývá,

snad Petřín letos kvete naposled,

a poslední kos dole zpívá.

Pohnuta stojím, domov přede mnou,

hrad svatý, Praha stověžatá;

stříbrně snovou písní tajemnou

Vltava ku severu chvátá.

A já v dál toužím, v dál až k oblakům

za moře, hory! Pak se vrátím,

tulačka opita a přízrakům

podlehlá! Země má, kveť zatím!

Horoucně kveť! Až přijdu, spočinu

tu navždy zbožně, s tebou srostu.

Má každé srdce svoji končinu

a cestu k nebeskému mostu.

Co křídla jsou, jež v dálku unesou?

Jen závrať, sen, pláč u mohyly!

Zde srdce mé hořelo píseň svou,

zde lásky, moje lásky žily.

Miláček Petřín teple zazlátne,

Hradčany opálově zšeří

obrysy úchvatné a posvátné

do mojích oken, mojích dveří.

A zase ke mně s něhou důvěrnou

vstoupíte, stíny milované,

a mojí čtyřoknovou lucernou

nad Prahou cos jak zázrak vzplane.