DOMOV.

V polích plavých z rána procházím se ráda,

z jejich poklidného zrání raduji se vděčně,

do bolavých nervů vpíjím ticho slavné,

milost slunce vnímám, pokorný klid práce,

vše, co skytá země, divem je mi věčně.

Procházím se v záři léčivého rána,

volnost dálek dýchám, bezhraničnost země,

o životě příštím dumám vytrženě,

o životě dobrém, jasném, přičinlivém,

přehluboký pocit otčiny je ve mně.

Modrá se v mé duši blankytem hor dálných,

perlí se v ní teple mráčkem zadýchaným,

srdce stříbří rosou, skřivanem v něm zpívá,

každým stéblem trávy laskavě mě hladí,

roste ve mně píseň, v smích i vzlykot splývá.

„Domov!“ ve mně jásá, „Domov!“ vzlyká ve mně,

otců krev v mých žilách v pyšné tepe notě.

Ke žni že se bělá, tuším, moje země,

k polním křížům nosím snopy chrp a máků,

nejslavnější ráno vyprosit chci pro tě.

Země utýraná, země nad vše drahá,

tebou krvácím a vzdoruji a zraji,

bolí mne a bodá ústrků tvých hloží,

truchlivý můj ráji,

– objímám tě ohněm lásky povodňové.

Vím: je Velký pátek – přijde však Hod Boží!