Domove dobrých...

Ohnisko lásky mé nehasnoucí,

praděd kde koval u výhně žhoucí,

kde děd můj půl věku hospodařil,

mladý les sázel i mýdlo vařil,

kde otec střídal až do let stáří

pluh a lov s vladařstvím v kanceláři,

kde naše babička tak Boha ctila,

že z chudých nejchudším byla vždy milá

– děvečka její pod krovy chátrající

nosila za tmy boží dar v pantovnici –

město mé rodné, jaký stín zřím

nad tvými štíty a nad znakem tvým?

Čas, který kolem jak dravý pták letí,

železným křídlem že vyhýbá se ti?

Mé drahé město, stárnoucí bloud

žehná tvé kráse v chudobě!

Nedej se ukovat do zisku pout,

útulku ticha a krásy,

jejž sta let Morava uchovala si

v polního květu podobě!

Zůstaň jak dosud v počestném kroji,

i když se soused v háv zbohatlých strojí –

šťastno, že místo strojoven řevu

děti tvé šveholí ve hře a zpěvu,

že místo komínů, čadících v pýše,

mateří douška ti do ulic dýše,

že místo černých struh s odporným kalem

trojice rybníků s olšovým valem

stříbrnou vlnou se k zahradám vine,

zrcadlíc březiny úbočí stinné,

pro ty, kdo z živnosti na výminku

chodí si do samot pro vzpomínku –

šťastno, že k dvojzpěvům lásky i pro věčný klid

sklenuly lípy tvé vysoký kryt,

kde z temných jeskyň lze k oblakům plout

a svěřit žal svůj poustevně ticha,

když v ryčném turnaji čest drtí pýcha.

Mé drahé město, do zisku pout

nedej se ukovat pro mamon hříšný –

Bohu se protiví bohatec pyšný!

Jak oheň posvátný od římských kněžen

tak plamen Ducha zde věrně buď střežen,

v úsvitu jitra nad Třemi kříži

ať se tu uleví bolestné tíži,

od srdce k srdci lásce buď mostem!

Když divý fukéř se s lyžařem honí,

ať slunko v milosti tvář nezacloní,

bezpečný nocleh ať kyne zde hostem,

domove dobrých – při chlebě prostém!