DOMOVE, DOMOVE...

V divokou vřavu světa

hlas domova se ozval zádumčivě.

Pěšinkou, která nikdy nezaroste,

vyšel jsem hledat rodný dům.

A topole a lípa

šuměly posud nad ztemnělou střechou,

pokrevné našel jsem, však srdcem cizí

a nových pokolení chlad.

Pod krovem, jenž byl svatý

vzpomínkám dětství, posupně teď mlčí

hlad zisku číhavý a obchodnictví,

vypočítavé pohledy.

Ty jediný jsi zůstal,

hřbitove, věren podobě své staré.

Jen u tvých hrobů moh’ jsem uvěřiti,

že nalezl jsem rodný dům.