Domovina.

Ach, máti, matičko,

domovino rodná,

jak jsi byla dobrá,

jak jsi byla hodná!

Snášela’s mi kvítí,

za jižního vánku

a za noci hvězdy

do klidného spánku;

spěchám k tobě v snění,

za zimy i léta,

i kdybysi byla

třeba konec světa;

vráskovitou rukou

na prsa tě vinu

a svou hlavu těžkou

ukrývám ti v klínu.

Ach, táto, tatíčku,

zadumaný lese,

na tebe-li myslím,

srdce mi se třese,

mocí v žebra tluče,

touží vylítnouti

do hebkého mechu,

do bujného proutí;

bájí na tisíce

z jara jsi mi zpíval,

zelenou svou hlavou

v ústrety mi kýval,

ba i při jeseni,

když jsme byli spolu,

zlaté k hraní lístky

házel jsi mi dolů.

Ach, sestro, sestřičko,

studánko vždy čistá,

k tobě ustavičně

myšlení se chystá;

bílá křídla čechrá,

na polet se dává,

pod rozkvetlým keřem

blíž ti zasedává;

čilost s veselostí

nabírá si v dlaně,

aby ovlažilo

zvadlé rty i skráně,

a barvami duhy,

co v tvém zdroji leží,

k zpátečnímu letu

ručí peruť svěží.

Ach, bratře, bratříčku,

skalní proude malý,

jak se k tobě často

nohy cestou daly,

po kamení vlhkém

nahoru i dolů

v jásotu a zpěvu

spěchali jsme spolu;

bránils-li mi v chůzi,

bránil já ti v toku,

bys mi rybky nosil

pod mlýn na zátoku,

nohou jsem tě stavil,

a ty jsi se zlobil –

ach, jak rád bych s tebou,

bratře můj, zas pobyl.

A vy, zvony zlaté,

kam jste zvučnost daly?

společně jsme ondy

písně zpívávaly;

vaše melodie

lítly za mnou v hory,

kde jsem skryt slýchával

drozdů rozhovory;

mlčíte? ó zvony,

kde že srdce máte?

kdy pak mne zas jednou

domů zavoláte?

Teskno bez vás, smutno,

rád bych prosnil chvíli,

v drahém rodném kraji

u vás, moji milí!