DOMOVINĚ.

Nade všecky písně v duši mojí zvoní

píseň vroucí lásky k milé domovině,

bájným květem bují, září, plane, voní...

Domovino drahá! Sny, jež v matky klíně

dětská duše snila pod andělů křídly,

všecky zrodilas mi; celé světy bájí,

pohádek a písní křišťalnými zřídly

v duši moji tryskly, navždy v ní se tají.

Tys mi dala chatku nízkou, malou, chudou,

a s ní tolik štěstí, že mi v život stačí,

že k ní moji snové věčně spěti budou

jako v rodné hnízdo drobná čeleď ptačí.

V ní se stulí zticha někde v koutek známý,

krb kde v záři plane tajemnými svity,

kde jsme v zimní večer sedávali sami;

nebo na zahrádce ve květ porozvitý

stařičkého štěpu v tichém blahu sednou,

odkud budou shlížet v malá okna chaty,

snad tam ty dvě drahé, šedé hlavy shlednou,

jak je zbarvil září slunce pablesk zlatý.