Domovské právo

Kolébko moje, moře středozemní!

S třepení mraků modře visí stín.

Tvá oliva než violami ztemní,

chtěl bych se vyznat, ztracený tvůj syn,

jak duše má, ta vnitrozemská, prahne

pít obrodu z tvých prosluněných vod.

Na západ, k Maurům, vzpomínky to táhne

a vůně větrů vanou na východ,

mám před očima záliv pod kráterem,

mám na jazyku předchuť Hellady –

Jsme doma tu, nechť kamkoli se berem,

ta země chví se, jak se chvěla vždy,

toť naše půda, věčně v nebezpečí,

že pod ní vyvře jícen hořící.

Ne středohor jen syn: má vlast je větší,

má kolébko, mé moře tvořící!