Domovu.

Mám svůj starý domov rád,

chtěl bych za něj duši dát,

duši svoji celou,

mnohým trudem stísněnou,

mnohou ranou zjizvenou,

ale vřelou, vřelou!

Vím já líp, než jiný ví,

co to žár je dusivý,

že až kroky váznou,

co to je, když při práci

ret i srdce krvácí,

a co dlaň mít prázdnou.

Domove můj předrahý,

jenom trochu odvahy,

která se už ztrácí;

na tom světě dalekém

před Bohem i člověkem

máme svoji práci.

Nech ti letí nad hlavou

mraky s nocí černavou,

nech ti zář je hostem,

dokud to zde burácí,

vesele zní při práci:

žijeme a rostem!

Jen v té práci kovové

spása je, můj domove,

a co dál, jsou klamy;

na tom světě dalekém

dnes tak jako před věkem

jsme tu sami, sami.

Však ta láska horoucná

červánek je budoucna,

zasypá tě květem;

já tu stojím na stráži

a tu lásku odkáži

zase svojim dětem!