DOMOVU S BOHEM

Ještě ten ořech, rozeklán, je živ. Hlídá zeď zahrady rodné,

vysokou, rudou s nízkými vrátky, záhony, krsky.

Ale je mrtvý ten dům. Jsou mrtví, kdo byli mu silou,

a dým, jenž nad střechu stoupá, cizímu krbu dal teplo.

Od stromu, jenž žije, až k hrobu, jenž malý má kříž,

ještě se městem tím projdi, čest poslední vzdej mu a rád.

Mrtví jsou pokojně moudří, hřbitov jak zahrada rodná

tvé toužení přijme a propustí v širokou dálku.