DOMŮ.

Na nosítkách jej k vozu vynesli

ze síní smutku, smrti, v ulici,

v níž karbolu byl zápach rozlitý,

a v podušky jej zvolna složili.

Ve tvářích bledých, do nichž dechla smrt,

byl úsměv rozlitý, když odjížděl

vůz v slunce paprscích, jež zalilo

jej náhle teplem měkkým, lichotným –

A viděl doma se již – doma zas – –

ston nemocných za nocí bezesných

tkvěl ještě v duši mu jak těžký sen,

když odjížděl ven, domů umírat.