DOMŮ.

Přec jen se mi po vás stýská, přec k vám toužím zpátky

jak člun vichrem pochovaný v moři bez památky.

Rozkoší zde číší zlatou jiskří vše a šumí,

ke mně však se vracejí zas dávné sny a dumy.

Je mi tu jak ptáčeti, když bouř mu hnízdo smetla,

u vás jen to pravé štěstí, radosť, naděj světlá!

Ať tu v nádheře a v lesku žití proud se ztrácí,

táhne mne to k vašim krbům, volá k vaší práci.

Již tu všude plno růží – ale viďte, skrytá

že též u nás pučí naděj, viďte, že už svítá!

Zní to časem od vás ke mně jako písní z lesa,

vzduch pln vůně jest a květů, až mi duše plesá.

Plno poupat, vzruchu, záře, plno všude mízy –

divně mi to k srdci sahá v domovině cizí.

Povězte mi, přišla chvíle činů již a jara?

Jak šum křídel, jak dech máje kypí vše a hárá!

Duní to sem někdy od vás jako bouře z dálky,

hřmí to jako třeskot mečů, jako rachot války.

Přec jen se mi po vás stýská, jak v čas uplynulý

zřel bych vám rád v mužné oko, stiskl ruku z žuly.

Viděl bych rád ony jiskry, jež nám pouta kruší –

teskno je mi v cizím kraji, smutno v mladé duši.

K vašim slzám, k vašim trudům, jako v náruč matky,

přec jen se mi po vás stýská, přec k vám toužím zpátky!