DOMŮ.

„Domů, domů!“ ve sluch zní mi

dnem i nocí touhy hlas,

navždy zůstat mezi svými,

zříti krbu teplý jas.

Matičku mít ve objetí,

slyšet její srdce bít,

láskou k ní se opájeti,

jejím dítkem zase být.

Pozdravit svou rodnou chatu,

zkad jen štěstí prýští zdroj,

všechno zřít jen v lesku, zlatu,

mír jen míti a ne boj.

S každým stromem cítit, ptákem,

vůni dýchat rodných hrud,

nad divokým jásat mákem,

radost zřít jen a ne trud.

Býti doma, navždy doma,

známé tváře všechny zřít,

a když smrt mě zlíbá rtoma,

v rodné zemi, doma snít!