DOMUS MUNDUS.

Byl palác velký dvacíti as pater,

do hloubky zdi měl víc než deset sáhů,

v mrak střecha ztrácela se jako kráter

skrz vrata schody ve spirály dráhu

zřel’s točit se velký amfiteater,

zmok strašný ležel přes příč toho prahu,

dva velcí obři, lebka jejich zlatá

a z jílu nohy, hlídali mu vrata.

A okny míhalo se v překotu

sta šklebných mask. Byl Sion to i Babel.

Sta žalmů znělo v tisíc kupletů,

tu Kristus lkal a v tom se chechtal ďábel,

„Chléb!“ zástup řval a jiný „Osvětu!“

Má věčně svíjet pod Kainem se Abel?

Přes štít se dýmem větrná pěst hnala

a Mene – Tekel – Ufarsim! tam psala.

Ve středu sálu trůn stál z achatu

a na něm děvka ze Zjevení Jana,

si z lůna trhala šat z brokátu

a lůno bylo jeden vřed, hnis, rána...

Had prs jí ssál, šílenství v záchvatu

do vřavy řvala: „Neřestí jsem brána,

já všecky rody země zdeptám, zdávím,

chřtán pro nové si šimrám perem pávím!“

Můj duch šel kolem a prostoupil zdivem,

zřel všecek vír ten, viděl, vážil, soudil,

ve zmatku hesel šalebném a lživém

zřel syna člověka, jak v tmách těch bloudil,

jen plaše ohled po blesku se křivém...

Děs chřtán mi sevřel a pot vlasy proudil,

já prchal dál, v svůj šat se těsněj halil,

jak v číši by kdos blín mi s krví nalil.