DOMY.

Kamenné kostky obrovské na zaprášených boulevardech,

proč stojíte zde v azurové noci? Proč pod vámi lípy

dýchají mdlými vůněmi – ty odsouzené k smrti, zakrsalé, otrávené,

milenky těch lásek roztoužených, jež chvíle svých ohnivých vášní,

nejsladších vášní ve vaší vůni kdys roznítily!

Ó nechci žíti s vámi, Ó domy! Je mi, že nežije ve vás

ta bytost, již člověkem zve ta ubohá řeč lidská,

člověkem, který

jde cestou nemocí, bolestí, láskou vždy k smrti,

člověkem, jenž nepatrnou částí je hmoty a času,

jenž svým jen zove

ubohý rozum,

jenž nemá odpovědi, co je štěstí,

to nedostižné,

jenž zná jen porážky, zbytečná vítězství klamná,

jenž zdánlivým je životem, neb žíti nedovede,

jak dobrá matka země

učí jej v moudrosti tiché!

Ó domy,

kus lidského šílenství je ve vás, kamenný nerozum světa,

neláska lidská dýše z těch kamenných kostek,

mrtvých a smutných v svém komfortu chladném!

A dveře

se otvírají a zavírají,

řeč démonická města z nich mluví, neb jimi lidé

tak lhostejně přicházejí a odcházejí

a zmírají a rodí se lhostejněji,

a nikdo neusměje

se na ty, již přicházejí, a jich neuvítá

růžových úsměvů kyticemi,

když vcházejí v dům chladný,

jenž není domem žití!

Ó domy,

na cosi jiného myslím v chvíli té, na dům ten bílý a čistý,

jenž dýše lesů vůněmi, prohřát je láskou

nesčetných rodů,

kde vzdechy rozkoší dávných

šeptají, voní,

to stíny mých otců

líbají moje skráně,

resedy kvetou na oknech, oblaka bílá

zírají v jizbu,

a neviditelné teplé ruce

mé čelo hladí,

tichounké znějí kolébavky dětství,

zpívají tiše:

Jsi doma!