DON JUAN V PAŘÍŽI

Velice prospěšná je pro duši

raněnou vhodná změna ovzduší,

a sejde s očí, sejde s mysli, praví

stručně a dobře lidu názor zdravý.

V Paříži o ženy, což, není nouze!

Na vzdálenou zde dívku myslit v touze

nemoudrým zdálo se don Juanovi:

Toť jako do Athén bys nosil sovy.

Měl jeho pobyt i svou vážnou stránku,

dal totiž zapsati se na Sorbonně.

Též o tělesnou svou se staral schránku.

Čas od času si vypůjčoval koně

k projižďkám do lesíka buloňského,

byl rovněž členem klubu šermířského,

veslařil celé léto na Marně,

chodíval také do kabaretu

a bavíval se v noční kavárně

při sklence naslouchaje kvartetu.

Celkem víc sedal v baru při pultě

než na filosofické fakultě.

Měl také svoji malou grisetu

francouzských studujících po zvyku.

Velice příjemná to dívka byla,

originelním způsobem se myla:

Smočila ve vodě cíp ručníku,

pak obličej si pudrem zaprášila.

Téměř půl roku nepřetržitě

v hotelu malém byl s ní na bytě

don Juan. Na konec ho milovala,

ba dokonce i žárlivou se stala,

a vývoj pokračoval v tomto směru,

až hrozila mu hlavní revolveru.

Tu opustil don Juan pro vždycky

milující a přítulnou tu bytost.

K splnění hrozby dal jí příležitost.

Než nestihl ho konec tragický.

Jedno, ať leká se či neleká,

svůj osud žít je úděl člověka.

Mládeneckému zvyk’ si životu

náš rek a miloval svou samotu,

již možno občas přerušiti snadně.

Vesele, bezstarostně, nepořádně

na nepravosti putoval dál cestě

lehkovážného světa v hlavním městě.

V Paříži latinská čtvrt končina

je, studentů kde sídlí většina.

Je mezi nimi spousta cizozemců,

Japonců, Britů, Latinců i Němců,

a také příslušníci ruského

národa jsou tu četní. Na tento

připadá dozajista procento

největší živlu cizineckého.

Studentky ruské zastoupení silné

tu mají, a je známo, jak jsou pilné.

Od Francouzek lze vždy je rozeznati

již pouze podle toho, jak se šatí.

Nedají mnoho na nádheru vnější.

Francouzka za to nejelegantnější

je representant svého pohlaví

a pleť má čistou dokonalé krásy.

Ruska zas ladnější je postavy,

mnohem míň krejčovské a více lidské

a z přimísení mongolské má rasy

cos’ ve své tváři karakteristické.

Don Juan asi k vůli úplnosti

svých obsáhlých a špatných zkušeností

zanesl plamen svojí náklonnosti

v slovanské prostředí to exotické.

Horlivec vědy anthropologické

byl, ale neobohatil svou dobu.

Své výzkumy vzal s sebou v temno hrobu.

Seznámil v Luxemburské zahradě

se při koncertě na promenádě

s dvacetiletou asi hezkou Ruskou.

Odpůldne celé hovořil k ní sladce,

jak mluví k duši temný pekel vládce,

by hříchu přived’ na dráhu ji kluzkou.

Pak při rozchodu, když s ním loučila se,

ptal se jí, kdy by ji moh’ spatřit zase.

Tu řekla: „Je mi líto velice,

známostí nemiluju z ulice.

Do rukou špatných se tím často padne,

a nejsou z toho příjemnosti žádné.“

Takové sladké jméno měla: Nina!

Vzdělaná jako málokterá jiná

byla a na Sorboně studovala.

S obdivuhodnou pílí poslouchala

rozmanité ty kursy frančiny,

literaturu, jazyk, dějiny.

Don Juan toulával se bezúčelně

latinské čtvrti často v obvodu

a potkával zde Ninu pravidelně

a obyčejně v mužském průvodu.

Nejčastěj’ býval jejím kavalírem

vytáhlý Němec v skřipci, s rusým knírem.

Don Juan dívával se za nimi.

Než vídával ji také s jinými.

Někdy též, když s ní její nápadník

nebyl, a vůbec průvodčí jí scházel,

don Juan ji co skromný náhradník

z galantnosti kus cesty doprovázel.

Šli po bulváře nahoru a dolů,

někdy i do kavárny zašli spolu

noční, kde hrála dámská kapela.

A tak se spřátelili docela,

a konečně pak napadlo též Ninu

pozvati don Juana na svačinu.

Tento jak vždycky korektně se choval,

hned staral se, jak by se revanšoval,

a mravy ruských kolegů svých znaje

sám pozval Ninu na číšku zas čaje.

Stoupaly z číší mírné obláčky,

pili a jedli sladké koláčky.

Don Juan mluvil souvisle a plynně

zvyšuje hlas svůj na příhodných místech

jí o francouzských rationalistech,

co zatím jeho bledá ruka Nině

reflexivními jaksi pohyby

rovnala na živůtku záhyby.

Kdo není příliš mlád a zkušeností

na pouti života se obohatil,

je nejnebezpečnější ženské cnosti,

jež není vždy věž ze slonové kosti.

Běda však tomu, kdo své srdce ztratil!

Stalo se, stalo – žádná pomoc není...

Ušetříte mi další vysvětlení.

Ninečka v krásných chvílích vzrušení

v nemístné upadala řečnění.

Don Juan rušivým to nacházel,

k pořádku dennímu však přecházel

přes věc tu z vrozené již galantnosti

nadbytek znaje ženské citlivosti.

Zlomeným tiše hovořila hlasem:

„Já ubohá, ach, proto oddala ’sem

se vědě, a to zvláště frančině,

však před tím latině i řečtině,

matematice jakož dějepisu,

abych se kratochvílí muže stala,

kterého před týdnem jsem sotva znala?“

Don Juan v úmyslu již měl si dobrat

ji pro ty řeči. Neúprosným fatem

jiného cosi bylo předurčeno.

Ve věci nastal netušený obrat.

Nina jej překvapila ultimatem:

„Zneuctil jste mne, dejte mi své jméno!“

Don Juanovi jistě nebyl nový

podobný ženský postup myšlenkový.

Nezarazilo ho to velice,

a poněvadž si dobře převahou

byl svojí vědom v dialektice,

chtěl stručnou, logickou však úvahou

rozptýlit vzniklé nedorozumění.

Byla as následujícího znění:

„Má drahá slečno, buďte přesvědčena,

že velmi trapnou je mi tato scéna,

neb odporujeme těm neradi,

jež v lásce máme. Velkou má však vadu

váš názor, z nevhodných že předpokladů

důsledky nepatřičné vyvádí.

“Moderní ženou emancipovanou

být není dozajista žádná špatnost,

ovšem že nemá pro ni totéž platnost,

co pro dívku jen k sňatku vychovanou.

“Nemožno vybírat si z tradice

jen to, co se nám hodí nejvíce.

Jste vzdělaná a bez předsudků dáma,

v Paříži velké studujete sama,

dokonce v různých kavárnách jste známa,

kde odehrávají se výjevy

neslušné často. Mužů návštěvy

také jste přijímala ve svém bytě.

Já nevyčítám vám to, milé dítě...

Co je mi pokrytecké po svatosti?

Než nemiluji polovičatosti.

“Panna, jež vskutku se v svém srdci cítí

k úloze povolána vznešené

chotí a matkou být a věrně bdíti

u posvátného krbu plamene,

nechť čeká trpělivě u rodičů

na toho, k jejímu jenž srdci klíčů

se zmocní v žítí vážné hodině,

by jemu náležela jedině.

Dívka, jež podle starého je vzoru,

bdí nad sebou a má se na pozoru,

neb její čest ctí celého je rodu.

Skutečný muž je citlivý v tom bodu.

Jinak je manželství jen hloupá fraška

a z muže svého uděláte šaška.“

Z řeči, již vychrlilo srdce spráhlé,

kterou zde nucen jsem byl uvésti,

nešťastná dívka vycítila náhle

veškerý dosah svého neštěstí,

zničena byla, ruce lomila,

však pustou duši neobměkčila

proudy svých ženských slzí účinných,

naopak, v don Juanovi se budil

tím odpor k ní, jej pohled na ni nudil

a počal dívati se po jiných.

Tak zavinila muže krutá tvrdost,

že v Nině pojednou se shroutila

bytosti samostatné smělá hrdost

a sebevědomí, a cítila

se opět bezbrannou a slabou ženou,

zničenou, zavrženou, opuštěnou.

V svém zoufalství a ve své beznaději

do Ruska dopsala, kde otec její,

který co plukovník stál v službách cara,

na malém statečku svém položeném

v poltavské gubernii leta stará

na odpočinku trávil zaslouženém.

K poklesku svému přiznala se mu,

k bídě své duše, vůbec ke všemu,

a v pochopitelném svém rozčílení

o jeho prokletí i odpuštění

zároveň rozrušeně prosila;

a každou řádku slzou zrosila.

Představu lze si učiniti snadno,

jak zdrcujícím dojmem tato rána

postihla starce neočekávaná.

Zármutku pohár vyprázdnil až na dno,

když v hrůze spatřil, jak čest jeho jména,

kterou vždy v žítí soukromém i v poli

udatně hájil proti komukoli,

beztrestně byla v bláto uvržena

daleké velkoměstské Sodomy

člověkem bez citu a svědomí.

Vesnici tichou s chatrnými domky,

svůj klidný kryt a ovocné své stromky,

své záhony a svoje květiny,

vyhlídku tklivou v širé roviny

opustil stařec. Po silnici bílé,

přes pole v trojspřeží jel mnohé míle

k stanici. Tam pak do vlaku si sedl

a jel a jel a ani nepohlédl

jedenkrát z okna. Spěl v před bez ohledu

na únavu svou. V jednotvárném sledu

míjely dny a noci. Stařec zájmu

na ničem neměl. Lhostejný byl ráj mu

světa, řek vodopády, zasněžená

temena hor i města proslavená.

V myšlenkách trudných bílou hlavu chýle

v den dvacátý své cesty došel cíle.

V Paříži na nádražní peron z vlaku

vystoupil posléz. První vteřiny

nerozeznával pro vláhu v svém zraku

určitě ani tváře dceřiny.

Pak mlčky za ní vyšel shroucen v sebe

nejistým krokem pod pařížské nebe.

V Ninině pokojíku teprve

v oči si pohleděli poprvé

a prudce za ruce se uchopili,

a pojednou se ledy prolomily,

a stařec na svém srdci držel Ninu,

jež pláčem smývala svůj žal a vinu.

To nebylo již ono srdce hrdé,

bezohledné a svévolné a tvrdé,

dcery, jež se mu dávno odcizila,

to zase jeho malá Nina byla,

Ninečka jeho, kterou za ruku

v otcovské pýše vodil na procházky,

kterou mu záviděli u pluku,

dívenka jeho se zlatými vlásky,

s pohledem tklivým, tváří rozpálenou,

jež houpávala se mu na kolenou.

Den po příjezdu časně za svítání

plukovník poslal Španělovi psaní:

„To, co jste proved’, věc je zcela podlá.

Zda vaše blahorodí taky hodlá

svůj špatný skutek napraviti teď?

Do dvou dnů čekám vaši odpověď.“

Plukovník čekal. Dvakrát zapadlo

slunce, aniž by bylo napadlo

don Juanovi podjat námahy

se žádané. Byl rys to povahy

jeho, jímž získal četné nepřátele,

že na svých chybách trval zatvrzele.

Ubohý otec jiném o prostředku

nevěděl, nežli cti své pohanu

smýt krví. V ruské kolonii svědků

dvé sehnal, poslal je k don Juanu.

Sepsány byly, bez jakéhokoli

výsledku ovšem, dlouhé protokoly.

Španěl bít nechtěl se co s rovným sobě

se starcem, jenž stál jednou nohou v hrobě.

Jak starý Priamus, král Trojanů,

k Achillovi šel v noci do stanu

pokorně žádat jeho na soucitu

mrtvolu syna zabitého v boji,

tak otec Ninin za šera práh bytu

překročil v posled svůdce dcery svojí.

„Jsem starý!“ pravil. „Zda má je to vina,

že dceru nešťastnou mám a ne syna,

jenž v tomto okamžiku odhodlaně

z mé ruky zemdlené by přejal zbraně.

Než věřte mi, že tolik co vy zmohu

přes věk svůj. Pevně důvěřuji bohu.

Můj vous je bílý, šedé jsou mé skráně,

však dobré právo, to je na mé straně.“

Velice trapným dojmem působilo

ušlechtilého muže viděti

poníženého z lásky k dítěti.

Don Juanovi starce líto bylo,

a proto dal si s přemýšlením práci,

jak ulehčit mu v jeho situaci.

Než jednal jak vždy neprozřetelně

a najevo dal příliš zřetelně

svou dobrou vůli ku dobrému skutku

a také, co má při tom za pohnutku,

a tím se znepřátelit se svým hostem.

Než nechci předbíhati událostem.

„Vážený pane!“ děl don Juan. „V žítí,

bohužel, nelze pranic napraviti.

Nevěřím tolik jak vy v prozřetelnost

a ovšem ještě méně na účelnost

souboje tohoto. Než když se bíti

tak se mnou chcete, tož se rozhodneme

pro pistole, a na malý si výlet

do lesa zítra ráno zajedeme.

Oba dva jistě zdrávi vyvázneme.

Já totiž do vzduchu jen budu střílet.“

Tu stařec prudce vzpřímil se, a hněv

do tváří přepadlých mu vehnal krev,

a křičel hlasem, z kterého šel strach:

„Jsem obhájce své cti, však nejsem vrah!

Jak vidím, jiná pomoc tu již není,

než tak si dobýt zadostučinění,“

a se zdviženou pěstí k don Juanu

se vrhl. Ten však zachytil hned ránu

a nečekaje, až jej udeří

plukovník vskutku, užil síly svojí

a přemohl ho po nedlouhém boji

a vystrčil ho rázně ze dveří.

Stařec měl při sestupu nehodu

pak ještě, spadl totiž se schodů,

a byl by mohl děkovati bohu,

že si tím pádem zlomil pouze nohu,

kdyby jen v trapné této posici

též nebyl býval raněn mrtvicí,

s níž ukázal se všechen zápas marný.

Zemřel, než donesli ho do lékárny.

Zná špatně lidí srdce nelidská,

kdo sobě myslí, že smrt tragická

člověkem otřese a dohání

jej k chyby uznání a k pokání.

Našemu reku z této příhody

nehrozilo sic žádné nebezpečí,

co hrdla týká se či svobody,

než věc ta nadělala mnoho řečí.

Don Juan, který rád měl doma klid,

hledal si zprvu pouze nový byt,

než pak si řekl: „Filosofická

studia nejsou beztak praktická,

a jinak je to jedno, kde se žije.

Mohl bych podívat se do Belgie.“