DON JUAN.

Leporello, kolikátá?

– Seňor, třistapadesátá,

mám-li mladou jeptišku tu

z prošlé noci v počet brát. –

Eh, co počty! Celým tělem

toužím zas po těle vřelém,

jak bych je měl ve svém žití

obejmouti prvněkrát.

Ňader vůně, bělost boků,

horké rty a něha v oku –

jako víno rozpalují

žízeň všech těch smyslů mých!

Snad ty touhy nesplněné,

sny a žáry udušené,

jak je mniši po sta roků

měli v šerých klášteřích –

a ty proudy žhavé síly,

jež se nikdy nevylily

z blouznivců těl zbičovaných,

které církev světci zve –

vše se v duši moji slilo,

tělo moje prostoupilo,

všecky smysly moje spilo

žárem žízně pekelné.

Či snad Satan úspěch cítě

nastražil mé duši sítě,

do nichž nemoh ony mnichy

a ty světce polapit?

Aťsi! Nelze vzdorovati.

Ať mě pekla plamen schvátí,

vždyť to bylo příliš krásné

touhle cestou k němu jít!

Mandolina naladěna?

A tvá dýka připravena?

Leporello, nevěstou je

seňora ta spanilá.

Možno, že tu zanecháme

trochu krve.. Pozor dáme,

Leporello, by to ovšem

šťáva naše nebyla.

Zbystři sluch a rač se dívat.

Člověk musí ještě zpívat,

kde by už tak bez výhrady

nejraděj byl slep a hluch:

„Zahledl jsem oči vaše

v šeru chrámu ondy plaše,

kdybych Bohem byl, dal bych je

místo hvězd si v nebes kruh.

Seňoro, a ty rty vaše

očima jsem zlíbal plaše,

kdybych Bohem byl, dal bych je

královně svých andělů.

Jeden pohled, seňoro má,

jedno slůvko těma rtoma,

za ten pohled, za to slovo

umříti chci bez želu.

Ve dne jste mým toužným sněním,

v noci snů mých opojením,

může vaše dobrá duše

prosícímu odepřít?

Žebrák stojí v dveřích chrámu,

ruka vaše peníz dá mu –

seňoro má, pohled, slovo,

a já šťasten chci zas jít!“

Vyšla. Pozor, Leporello.

Rukou stíní světlé čelo.

Do tmy pátrá. „Seňoro má,

cítíte můj žhavý dech?“

Pomoz přes mříž. Tak, můj hochu.

Trpělivě čekej trochu.

A kdyby se zjevil ženich –

však se vyznáš v šprýmech těch...