DON JUANA VSTUP DO ŽIVOTA

Studené srdce, jakou si to spřádáš

zas píseň ve své rozmrzelosti?

Do staré svojí chyby opět padáš?

Stýská se ti zas po společnosti?

Svět živými je lidmi přeplněný,

a roztomilí jsou a rozmarní.

Proč ku besedám svým vkus převrácený

tvůj fantómy si zve jen bizarrní,

postavy groteskní a nemoderní,

ubohé minulosti ozvěny,

směšného vzhledu, stínové jak černí,

jež plamen lampy vrhá na stěny?

Známa je profilu mi toho svůdnost

poloevropská, poloafrická.

Nemýlím se. Toť don Juan je. Zrůdnost,

dnes řeklo by se, pathologická.

Ba, stará maska! Často za večera

jsem čtením Byrona a Molièra

se bavil. Není z téže rodiny

tvůj host ze starých spisů hrdiny?

Zda jím rod žití hříšného a zloby

se nezachoval do naší až doby?

A tedy chceš jen znovu odříkat,

co tisíckráte bylo vyprávěno?

Nevím. Don Juan, toť jen vlastní jméno

a jakýs cizozemský predikát.

V Seville krásné, ve španělské zemi,

v slunečné vlasti býčích zápasů,

úzkými, stinnými kde ulicemi

s růžemi vetknutými do vlasů

se procházejí nejkrásnější ženy

v krajkové černé šály zahaleny,

don Juan spatřil světlo toho světa

a tam též ztrávil mladá svoje léta.

U okna neviděn co hoch již stával

a přes okraje řecké čítanky

očima nadšenýma sledovával

své procházející se krajanky;

a když se s nimi setkal v ulici,

tu krev se vehnala mu do lící,

a zničen cítil, v obličeji rudý

jak je, a hanbil se, že uniká

mu vláda nad neobratnými údy,

což příznaky jsou neurasthenika.

Snad rodičů krev zatížila syna

již chorobného stavu zárodkem,

též výchova tím jistě byla vinna –

byl po otci i matce sirotkem –

něžnosti, lásky, návodů všech prost

jako kůl v plotě v domě strýce rost’.

Strýc don Diego byl muž zajímavý,

mládenec starý, člověk bystré hlavy,

jenž v úctě umění měl kuchyňské

a také skládal verše latinské

a sebe rád měl. Ač byl zámožný

a z rodu šlechtického zároveň,

byl v slušné společnosti nemožný

pro galantností svojích úroveň.

Ze zásady, ne pro práce snad nával,

dbal, aby o vše starali se jiní,

a péči o synovce přenechával

své ospalé a hluché hospodyni.

Tak v nejútlejšího již mládí době

don Juan byl vždy přenechán sám sobě.

Nebylo nikoho, kdo vypravoval

by pohádky mu, hraček nekupoval

též nikdo mu, a k jeho velké škodě

sport nebyl tehdy ve Španělsku v módě.

V knihovně rodinné své volné chvíle

sám a sám trávil, v snaze předčasné

nad folianty mladou hlavu chýle

a představy si tvořil nejasné

encyklopedického ze slovníku

o lidském životě a jeho vzniku.

Přítele neměl. Pouze nepřítele

v osobě domácího učitele,

vážného, hladového bakaláře

v rozbitých botách, vráskovité tváře,

jenž s nevelikým ovšem užitkem

moudrost mu v hlavu vtloukal pravítkem.

A stalo se, že v letech šedesáti

šedivý don Diego, starý bloud,

trvalým žárem počal milovati

a ohněm lásky vzplanul jako troud

a v pozdní žití svého hodinu

se rozhod’ založit si rodinu.

(Snadno se nad lidmi soud vyřkne křivý,

lehko se lidem přezdí hlupáků.

Když svaté prostotě se kde kdo diví,

vězívá pravda často v opaku.)

Jest obsaženo ve statcích a jménu

bez mála všechno, co má v světě cenu,

a proto není divu, roztoužený

že nezůstal hlas srdce bez ozvěny.

Don Diego muž nebyl důvěřivý,

znal podle sebe lidí způsob lživý,

jich bezohlednost, jejich pokrytectví,

jež stále vzrůstá od prvního dětství.

Před společnosti stykem choť svou chránil,

i mladičkého synovce se stranil

a umínil si poslati jej z domu,

jak příležitost naskytne se k tomu.

Plod nejmoudřejších často předsevzetí

je v zkázu vydán dlouhým odkladem.

Neměl jsi, don Diego, otáleti,

měl’s lépe bdíti nad svým pokladem,

měl ti říc’ rozum zkušeného muže,

že hříšné lásky divý oheň může

vzplanouti přes noc srdci ve mladém.

Don Juan v přítomnosti mladé tety,

která mu téměř rovna byla léty,

v neklidu tichém stával nesměle

v skleslosti věřícího v kostele,

zatím co ona úsměvem svých zraků

jej přiváděla stále do rozpaků.

Po krátké době, asi za půl roku,

tak jako Říman zjevu barbarů,

hoch zvyk’ si na požár v tom temném oku,

jenž přiváděl krev jeho do varu,

sledoval němě stopy drahých kroků –

strýc přec jen zpohodlněl ke stáru –

a vpíjel vděčně každý krásné ženy

úsměv co věrný panoš ponížený.

Dne jednoho ven z okna mladá paní

melancholicky zřela na stromy

v zahradě tiché. Don Juan stál za ní.

Měl tenkrát ještě klidné svědomí.

S toužícím srdcem v marném zápasu

na ni se díval, a pak z nenadání

a ku vlastnímu svému úžasu

jí políbení vtiskl do vlasů.

Zbytečno bylo by tu vypravovat

jak na sobě rty vřelé spočinou,

a banálním se zdá mi vypisovat

milenců mladých vášeň zločinnou,

však povědět chci věc jen jedinou,

že si vždy vedli velmi ostražitě

a svoji lásku znali chovat v skrytě.

Strýc don Diego míval špatné spaní,

a rovněž trápily jej koliky,

bezesných nocí pro uvarování

prostředek přechovával všeliký

léčebný v uzavřeném pokojíčku,

kde domácí měl svoji lékárničku.

Přihodilo se, že zas k neštěstí

jsa v noci trápen starou bolestí

nepostrádatelný klíč ku lékárně

své po všech kapsách dlouho hledal marně

a nikde nemohl jej nalézti.

I řek’ si: „Byl jsem večer u synovce,

snad jsem jej vytrousil tam na pohovce.“

Potichu vkročil v pokoj don Juana,

a hle, co spatřil: Postel rozestlána

a prázdná. Darmo v svíčky matné záři

po lehkovážném pátral nocleháři.

Tu starce zmocnila se úzkost náhlá,

jak ruka ledová by po něm sáhla,

a tušil strašnou vlastní krve zradu,

a vetché tělo blízko bylo pádu,

a celý v studeném se potu koupal.

Hned ke komnatě manželky své stoupal,

plížil se tiše horečný dech taje,

přiložil ucho k stěně naslouchaje,

za hlavu chyť se sotva sluchu věře

a zabušil pak na zavřené dvéře.

Leknutím ze snu lásky probuzeni

milenci oba jako omráčeni

úderů divých rány uslyšeli.

Vzpamatoval se ale v okamžiku

don Juan, rychle do ruky vzal dýku

a pravil zlobně: „Otevru mu, chce-li.“

Však mladá žena letem spěla za ním

a „pamatuj se!“ rychle vzkřikla naň,

„v neštěstí nerozumným počínáním

svým uvrhneš nás!“ Odňala mu zbraň.

„Sama chci v rukou s touto ocelí

se postaviti svému manželi.

Neboj se o mne! Že mi neublíží,

si můžeš myslet jeho při věku.

Ty ale musíš hledat v útěku

svou spásu, nepůjde to bez obtíží!

Má čest je v sázce, prosím, pozor dávej

a v úkrytu mé vzkazy očekávej!“

„Nuž dobrá, děj se podle vůle tvojí!

Znáš městský les? V tom směru u trati

hospůdka,“ děl don Juan, „malá stojí.

Tam na tě v touze své chci čekati.

Buď zdráva! Pamatuj, že zaslíbil

jsem ti svůj život.“ Pak ji políbil,

s okna se vrh’, v tmě kráčel po římse

a uvažoval: „Kdy již sřítím se?“

Konečně k drátu, jenž ved’ k hromosvodu,

dospěl a použil ho jako schodů,

a za okamžik půdu pod nohama

ucítil dobře známé zahrady,

zeď přelezl a v brzku panorama

Sevilly noční měl již za zády,

a řidnoucím dál utíkal vždy šerem

za brány města povědomým směrem

k místu, kde plný nedočkavosti

chtěl čekat vzkazy drahé bytosti.

Do rána čekal a pak celý den

zoufalou nejistotou rozčílen

a romantické plány kul, k nimž svádí

povahu lidskou nezkušené mládí.

Snil o budoucnosti: Byť v domku chudém,

tož přece oba šťastně žíti budem?

Budu se starat, dělat cokoli,

a kdybych pracovat měl na poli,

a kdybych na stáda měl pozor dávat

či na silnici kupce přepadávat,

vše učiním, by bez jedinké vrásky

skvělo se bílé čelo mojí lásky.

Než večerní když doba nadcházela,

don Juana již všecka přecházela

trpělivost, a na výzvědnou cestu

se chystal nazpět ku rodnému městu.

Tu v poslední však chvíli tetinu

uviděl služku. Chvějícíma rtoma

jí volal vstříc: „Jak dopadlo to doma,

zda dobrou přinášíš mi novinu?“

„Krutou strýc proti vám,“ dí služka, „zlobu

pojal, že příbuzný vy jediný

jste zneuctit chtěl jeho šediny.

I bude radno, po nějakou dobu

byste si hledal v luzích ciziny

před jeho prudkým hněvem útočiště,

pokorně čekal a byl moudrým příště.“

Pochopit nedovedla mladá léta

don Juanova prosté rozuzlení.

Děl hrdina náš: „Osud můj to není,

jenž děsí mne. Než rci, co dělá teta?“

„Strýc don Diego tolik taky má

rozumu,“ odvětila tetina

mu služka pokrytecky očima

kroutíc, „by věděl, že vždy nevinna

při těchto věcech bývá slabá žena.

Jak proti svodům ďábla obrněna

je špatně od dob pramatky již Evy!

Ach, bez srdce je muž, jenž tohle neví!“

Před naším hrdinou, jak to již bývá,

se rozevřela divná perspektiva.

V dálku se táhla žlutá silnice.

Uznal, že tudy nutno pustit se

do ruchu světa, který za všech dob

je lidem hříšným nejskrytější hrob.