DON MARTIN HUERTA.

Hle, Velhartice! Chraň nás Bůh!

Blesk boží do nich sjel,

zde řádil ondy dobrodruh

Huerta vyvrhel.

Měl kozí vousy, oslí leb –

no, Pánbůh s námi – dávno zheb’!

Však dlouho dost svůj prznil věk;

čert vzal ho; křičel: „Mek, mek, mek!“

Kdys v Nizozemsku krejčím byl

a páraje kýs šev

říz’ v něco – panský hmyz to byl –

a Martin smlsal krev;

„Mám panskou krev,“ děl, „panskou ctnost!...“

však mistra jala taká zlost,

že zlícen pod záda ho sek’

a Martin úpěl: „Mek, mek, mek!“

Však Huerta měl v zadku čest,

tož jednou z rána prch’,

na cestách pomohla mu pěst,

až v lotříka se zvrh’;

i přišel k nám, kde z lupu kvas

svým drábům strojil Maradas,

a před tím vetchý klobouk smek’

a prosil: „Pane, mek, mek, mek!

Zlou cestou, pane, – slyšte jen! –

hlad v drobech se mi zlíh’,

jak náprstek vám hlavu mám,

jak podšívku mám břich;

leč mistrný jsem umělec;

viz, umím metat kozelec

a křičet, že by čert se lek,

jak pravý kozel: Mek, mek, mek!

Ač nejedl jsem měsíc juž,

přec silen jsem jak lev,

v div polknu myslivecký nůž

a shltám podešev;

i na hlavě vám umím stát

a jako kohout kokrhat

a vděčným budu celý věk

jak pes, jak kozel... Mek, mek, mek!“ –

Když ošacen byl vpřed i vzad,

hned vstoupil v řady rot

a pyšen nebral již, jen krad’

a loupil o překot,

a jenž mu ještě z domu zbyl,

v kout všivý ranec zahodil

a nůžkami jej v nitro sek’:

„Zde lež a množ se! – Mek, mek, mek!“

Don Huerta měl ostrý čich

a dlouhý kozí pysk;

by vykrmil svůj prázdný břich,

lid selský hnět a tisk’;

dal starý nabrousit si kord

a do Vídně šel na raport,

pak často jazykem nás sek’;

kam, nelze říc’ však... Mek, mek, mek!

I netrvalo dlouhý čas –

dvé prakratičkých let –

již nosil jako Maradas

harasný epulet,

ač kazajku měl plnou lat,

než Thurn mu střihl na kabát,

že do Písku až křídla vlek’

a stále křičel: „Mek, mek, mek!“

V tom kabátě si pyšně ved’

a kroutil rudý knír;

že uměl s koni zacházet,

byl z něho kavalír;

teď v ostruhách – dřív chodil bos –

na dobrou stopu vztyčil nos

a chyšku-li kde v poli ztek’,

děl: „Hrdinou jsem! Mek, mek, mek!“

Když v takou vzrostl důstojnost,

zas na Čechy si houk’,

dal k palaši si žlutý chvost

a péro za klobouk;

co lapnout bylo kde, to lap’,

byl šatem pán, leč srdcem chlap;

kdo smál se tomu, toho sek’,

a prchal křiče: „Mek, mek, mek!“

Tak vůdcoval: krad’ lidem všem,

kam na cestu se dal,

hněv jeho rudým kohoutem

na střechách kokrhal;

lid chvěl se v cestě jako list,

když na své pomocníky hvízd’;

vždyť koho potkal, toho svlek’

Don krejčík „Petrovský“ – mek, mek!

Byl zbožný, modlíval se rád

a kamokoli vjel,

vždy k slávě boží napořád

lid český zabíjel;

kde zlatého co v domech stih’

hned kázal zrobit na kalich,

by pálený pil z něho lék

vojsk generál, don – Mek, mek, mek!

A jako každý pravý rek

čist býval na mravech,

před nejsvětější Pannou klek’

a k nejsvětštější leh’;

když krásu hadím zrakem stih’,

hned prašivý v něm chtíč se zlíh’,

a bahnem snů ho táh a vlek’

a vilně křičel: „Mek, mek, mek!“

Však víte, kterak vad’ a sech’

kraj podšumavský kdys,

když pominulým psem tam vběh’

a v srdce se mu vhryz’;

i psil se, kňučel, kousal, vyl,

leč dřív, než výprask utržil,

i mrtvým rubáš s těla svlék’

na pytle loupežné: mek, mek!

Převzácnou družinu měl juž

Don Martin, zbojný chlap:

jed, kata, frejířku a nůž,

až Velhartice lap’;

kam kočičím svým okem šleh’,

ne stohy jen, i poval zžeh’

a zachechtal se samoděk:

„Což nejsem vůdce? mek, mek, mek!“

Rád chlubíval se z plných plic:

„Jsem nepřítelem škol,

leč k víře obrátil jsem víc

než Pavel apoštol!“

To ovšem byla pěkná řeč,

však měl-liž Pavel katův meč?

a krad-li všecko v požitek

jak Martin, šlechtic, mek, mek, mek?

Když vyschl, náhle o svůj věch,

jejž duší zval, se bál,

tož na ohromný peněz měch

své tělo přivázal;

pak z rance svého z dávných chvil

dvé starých cihliček si skryl

v svůj kavalírský opasek

a zpovídal se: „Mek, mek, mek!“

Leč pekelníkům všaká tíž

jest hloupostí a v žert –

než Martin zlíbal svatý kříž,

vzal do spárů ho čert,

jej spoutal k sobě ohonem;

a děl: „Sem, krejčíku, jen sem,

nač zubů jektání a brek?“ –

a zrzoun na to: „Mek, mek, mek!“

Však dřív, než ďábel duši vzal,

již cizácký ten lev

hnát matce Praze odkázal

a Písku kotel střev;

leč zvrátila se všecka zem

tím dárku jeho zápachem

a strašidlem v náš přešel věk

don Martin všivák: „Mek, mek, mek!“

Noc každou musí z hrobky ven –

tak velí pekla vzruch –

a kozlem chrámu na hřeben

se drápe jako duch;

i vříská, křičí všemu v smích:

„Mek, mek, já jsem se v kotli zlíh’,

smrad z něho do kozla se vlek,

já jsem tím kozlem: Mek, mek, mek!

Mek, mek, jsem kozel Huerta,

dřív vysoko jsem stál,

teď pacholkem jsem u čerta

a kozlů generál;

tři věky už, řad hrozných let,

chlív pekla musím poklízet;

čím větší je můj vzdor a vztek,

tím hořím víc! Mek, mek, mek!“