Don Píšťala.

Opět stojí don Píšťala

pod balkonem u agátu;

na hlavě má biret s pérem,

na šíji plášť ze brokátu.

Vzývá doňu, zpívá doně,

na ritornel při tom cinká:

„Švarná doňo, probuďte se,

spáť mi nedá upomínka!

Škaredí mne Kentaurové

s Chimaerami ve snu děsí,

Morfeus mne s Herkulesem

drží jenom – za pačesy.

Mefisto mne se Satiry,

Ahasver mne ze sna plaší,

démoni až z Čimborassa,

faunové mne rohy straší.

A když bloudím po arkádách,

v ústech zmoklou cigaretu,

bakchantky se na mne šklebí,

jako sfingy na asketu.

Je to malér! gurman v lásce

když tak mnoho zkoušeť musí,

ač by mohl ve fauteuilu

páliť raděj fidibusy!

Neb se honiť na gondole,

po lagunách a tak dále,

a váš obraz blednout nechať

jako fresku ve Walhalle.

Však to nejde! Fantasie

kreslí mně vás v každém kroku,

gazelo má, gracie má,

plná vůně artičoků!

Dovolte, bych laurem písní

ozdobiť směl vaše čílko,

a v aleji piniové

obejmul vás, doňo milko!

Aneb spusťte provaz pro mne,

vysoukám se grandiosně

ku pavlanu, do komnaty,

budeme se líbať hrozně.

Spáti v loži ebenovém,

v drahocenném mušelínu;

unesu vás v eldorado,

vyženu z vás Merkulinu.

Vraz pak někdo v asyl svatý,

zhaň vás, nymfo: ,Hlele, panna!‘

A obhájí pověsť vaši

každá moje medyana.

Kordík můj ho zmaltretuje

jako psíka pifferaro,

a pak vklouzne v měkké lože

pod baldachyn nové jaro.

Nové jaro, trofej lásky!

Manie se mne už chytá –

ukažte se, doňo, přece,

sic jsem zítra – eremita!

Odhalte juž ovál ňader,

schlaďte výheň mého nitra,

sice budou cikády nám

pohřební pěť píseň zítra!“...

A v tom srr – crk – chladné proudy

na rytíře zrovna dolů,

a zvonivé rtíky doňy

pustily se do šveholu:

„Jděte domů, starý osle,

hněte se přec jednou s místa;

beztoho juž o vás zpívá

každý v Čechách harfenista!“

Utřel čelo don Píšťala,

poklonil se švarné doně,

odešel – a markýz sličný

doňu líbá na balkoně...