DONA JUANA POBYT V AMERICE

Co všecko na člověka nepůsobí!

Každý z nás dítětem je svojí doby

a každý závislý je od prostředí,

když statky ne, tož aspoň neřest dědí,

cnost, nemoc a co všecko, bozi vědí!

Dle toho musí bližní svoje soužit.

Toť fakt, jenž nemá za omluvu sloužit.

Druh druhu podobni jsme. Všechny láká

nás klidný, šťastný život rodinný;

než nesnadná věc je to pro tuláka,

a na snadě jsou toho příčiny,

když nemá domova ni otčiny.

Těžko je ženu, jdeš-li na cesty,

do kapsy zastrčit si u vesty.

Chápete, proč náš rek se do osidel

kladených něžnou ručkou nechytil.

Při stálé změně přechodných svých sídel

do opravdy se takřka nevznítil,

měl mladé srdce posud, necítil

se k osudnému kroku dosti vážný.

V lásce byl prudký, ve věrnosti vlažný.

Než také jemu, buďte ujištěni,

splynulo někdy se rtů slůvko: snad...,

upadal časem rovněž v dlouhá snění,

a kdyby se ti byl chtěl zpovídat,

tu byl bys zvěděl, že má Trinidad

na mysli, onu barcelonskou dámu,

jež jediná snad vyhovovala mu

svou krásou, mládím, rodem, rozumem.

Vzpomínka na ni žila v reku mém.

Odstupte sny, jež odnímáte sílu

ochotným rukám připraveným k dílu,

z paměti zmizte! Velmi líto je mi,

však není pro vás místa v této zemi,

v zemi, kde v divé honbě po penízi

ze srdcí každá píseň touhy mizí,

zde zbytečné jste, zde jste živel cizí,

od něhož odvrací se s odporem

kde kdo zde pod hvězdnatým praporem!

Don Juan silné lokte měl i plíce,

a to mu posloužilo v Americe.

Psal na stroji a dělal agenta,

bral plat a výlohy a procenta,

nabízel kde co lidem ku prodeji,

dobré i špatné, co se jí i nejí,

pracoval v konservách i v petroleji,

až naposledy přece v bavlně

se usadil a uváz’ úplně.

V povaze neměl sice lásku k péru,

to chápe každý, kdo ví, co to je,

a raděj’ byl by jinou karriéru

si volil, třeba osud cow-boye –

než jeho chlebodárce krásnou dceru

měl, a ten důvod, doufám, jediný

vysvětlí stálost mého hrdiny.

Čas od času zjev její trochu záře

přinesl v nudu šedé kanceláře,

a na schodišti vlídný pozdrav její

pln úsměvů byl, které duši hřejí.

Někdy se zastavil s ní na slovíčko

don Juan, tázal se jí po zdraví

a s rozkoší zřel v čerstvé její líčko,

však brzy nevinné té zábavy

rozšířil okruh působnosti úzký

smluvením šťastným první tajné schůzky.

l scházeli se oba lidé mladí

pokradmu v sadech v dlouhém stromořadí.

Ach, času bylo vždycky túze málo

pro všechno to, čím srdce přetékalo!

Často svou sladkou touhou opilí

za ruce vášnivě se chopili,

však hned zas ve zmatku se pustili,

neb bylo nutno býti obezřetným

před obecenstvem v těchto místech četným.

Don Juan děl k ní: „Kdybych moh’, jak prudce

bych zlíbal vaše liliové ruce

a tváře vaše, které ohněm planou,

a celou onu krásu nevídanou!“

Na chvíli zmlkl a pak dodal temně:

„Nejdražší slečno, přijďte dneska ke mně!“

Však dívka rázem odkázala svůdce

v patřičné meze v krátké slovní půtce:

„Mlčte jen, mlčte, moh’ byste se stydět,

a potom by mě mohl někdo vidět,

též nesmím na dlouho se z domu vzdálit –

proč chcete jen náš krásný poměr zkalit?“

„Inu, tak já k vám přijdu, dítě moje!“

„Kam ke mně?“ „Kam pak jinam? do pokoje!“

„To není možno!“ „Tož se umoudřete,

vše na světě je možno, jen když chcete!

Prosím vás, drahá, vizte, jak se mučím...

Tak tedy svolte...! Za všechno vám ručím,

ničeho bát se nemusíte zlého...“

„Můj bože milý, vy jste schopen všeho!“

Večer, když umluvená hodina

odbila s věže, pod milenčina

okna se dostavil náš hrdina.

Pozorně na pravo i na levo

se ohléd’. Nepřišlo však na jevo

pranic, co by se bylo nezdálo mu.

I vstoupil do otevřeného domu

a stoupal tiše po kamenných schodech.

Ve druhém patře zhluboka si oddech’,

skrčil se v dlouhé síni do výklenku,

stále tak opatrně jako venku,

a čekal... Konečně se zvolna dvéře

jakési otevřely. V portiéře

těžké se v temnu jemná ruka bílá

nedočkavému zraku objevila

a kynula. A v příštím okamžiku

don Juan v slečnině byl pokojíku.

Když osud šťastný svede mladé lidi,

je zcela vhodné, když si v tváře vidí,

a pěkným obličejům k škodě není,

v slavnostní chvíli slavné osvětlení.

Bohatý otec pro to neschudne.

Však milencům to bylo osudné.

Minula půlnoc, nočnímu se šeru

hlásilo skrovným počtem hodin ráno,

když na dvéře tu bylo zaklepáno;

hlas matky starostlivé volal dceru:

„Co je to, koťátko, nic neschází ti?

Řekni, proč v pokoji tvém světlo svítí?“

Nešťastná dcera k smrti poděšena

a blízka mdlobě mlčela jak pěna.

Don Juan seskočil jak vítr s peřin

a oblečen byl za několik vteřin –

a k oknu hned. Jen jedno v pokojíku

bylo, a vedlo kamsi do světlíku,

odkud snad bylo možno s jitra svitem

dostat se na ulici cizím bytem.

Světlík byl hluboký a zlámat nohy

i ten moh’, jenž má k akrobatství vlohy.

Ne ze strachu jen o své zdravé kosti

don Juan nepodnik’ skok zoufalý

a váhal. Taky jiné pochybnosti

mu nepokojným srdcem zmítaly.

Poznal v svém životě, že odvahou,

rozumem, úsilím a námahou

i vtipem člověk přece k posledku

se nedodělá slavných výsledků.

I řekl si: „Snad není to tak špatným

být v pravé chvíli trochu neobratným.

Snad nečekaně v této nesnázi

života štěstí ke mně přichází.“

Pohledem plným něhy štěstí svoje

objal zpět obrátiv se do pokoje.

Chudáček štěstí tiše plakalo

a v prosbě, kterou mužské srdce měkne,

„Prchněte, skryjte se!“ mu šeptalo

a bílé ruce k němu spínalo.

Don Juan smutně děl: „To se vám řekne:

utéci! Kam? To ďábel někdy spíská!

Žádného nevidím tu východiska.“

Z předsíně doléhal k nim ustrašený

a zajíkavý pokřik staré ženy,

jež lomcovala zlostně klikou dveří

chtějíc se dostat k milované dceři.

Hlas prosil: „Otevři mi! Pro nebe

dobrotivé, kdo je tam u tebe?“

Když pak jí dítky neotevřely,

volala teskně po svém manželi

Přece jen trvalo to hodnou chvíli,

než spojenému úsilí a tlakem

čtyř paží posléz dvéře povolily,

a před rodičů udiveným zrakem

se zjevil don Juan. Jak na ulici

týž úbor bezvadný, tvář jako vždycky

klidná, týž postoj hrdý, energický

a oči chladné, hypnotisující.

Hrobové ticho bylo v celém domě.

Jen v podušku kdos vzlykal srdcelomně.

Příhoda tato, jak už možno není

jinak, své našla sňatkem zakončení.

Svatební bylo hlučné veselí,

jak málokteří z nás je viděli.

Sta hostí přišlo, jedli, hodovali,

vypitých lahví počet nebyl malý,

a že jsem tehdy nebyl v Americe,

to do dneška mě mrzí převelice.

Nemohl stěžovat si do osudu

náš hrdina. Žil, jako žijí jiní,

měl hezkou ženu, trochu přísnou tchýni,

užil dost radostí a dosti trudů,

a nijak nezmenšilo jeho lásku,

když v druhém roce manželského svazku

mu také jeho žínka rozmilá

baculatého synka povila.

Jak všichni víte, v zámořském tom kraji

jsou dívky vůbec velmi samostatné

a též než jinde větší volnost mají.

Než také tam, což je to všecko platné,

jsou v pravdě svobodny, až když se vdají,

pak teprv užívají plně světa

a dohánějí promeškaná léta.

Jinak je s mužem. Milá člověku

zábava hlučná bývá ve věku

jinošském. Zralý muž až na výjimky

malé rád zakouří si doma z dýmky

a tráví svoje volné hodiny

s oblibou v úzkém kruhu rodiny,

či v společnosti starých věrných druhů

pije své pivo, jde-li mu to k duhu.

Don Juanovi by se idylla

taková byla rovněž líbila,

než k vůli ženě aspoň z počátku

přemáhal svoji nechuť k pozlátku

společenskému. Ve své domácnosti

i u cizích se nudil v kruhu hostí,

hrál komedii, tennis, golf a criket,

a se starými pány whist a piket.

Nenápadně, neb nechtěl choť svou zranit,

rek náš se počal společnosti stranit,

na nutných prací vymlouval se nával

i na jiné se věci odvolával

a doma zůstával. Tak jako milá

z dob dávných samota naň působila

v své vyčítavé, mlčenlivé kráse.

Don Juan našel sebe sama zase,

a oddával se kouzlu myšlenek

duch dlouho obrácený na venek.

Byl krásný podzim. Den se časně stmíval.

Don Juan u krbu se v knihu díval

nebo se staral něžně o synka.

A v chladné, bílé mlze na procházkách

o starých časech, o minulých láskách

vstříc letěla mu tichá vzpomínka.

Tož není divu, že se v krátké době

manželé oba odcizili sobě.

Každý z nich jinak podle své žil hlavy.

Ji provázela někdy na zábavy

matinka její jako gardedáma.

Než mladá paní chodila též sama,

a ježto byla svěží jako růže,

vábila k sobě mnohé mladé muže.

Několikráte jimi obklopenu

don Juan potkal svoji mladou ženu.

Vždy k úsměvu se nutil veselému.

Však trpkost vplížila se do srdce mu.

Když ráda na světě je mladá paní,

nemůže škoditi to její cnosti,

jež v žádné chvíli nemá vzbudit ani

v manželi moudrém plané pochybnosti.

Toť pravda, viďte? Ale jako vždycky

i v tomhle slabinu svou má soud lidský.

Jmenujte si ho třeba žárlivostí,

však stejně jako nezkalená víra

je krásný pud, jenž oči otevírá

člověku a přes všechnu lásku dá mu

sílu, by v bahnu nezašel a v klamu

pohodlí nízkého. Kdo k čemu je,

více než sebe pravdu miluje.

Cit zjitřený se dlouho tajit nedá.

Don Juan spatřiv kdysi, jak se zvedá

manželka jeho chvatně od oběda –

se známými si chtěla vyjeti –

té poznámky se nemoh’ zdržeti:

„Má drahá, někdy po svém dítěti

se přeptat nebylo by na škodu vám.

Důvěry příliš máte, myslím, k chůvám.“

Zarazila se, chvíli mlčela,

pak oslovila svého manžela:

„Můj pane, věřte, po dlouhou již dobu

pozoruji váš vztek a tajnou zlobu.

V tmách středověku nežijeme nyní.

Moderní žena není otrokyní

svých dětí. Byl jste též mlád. Dlouhá léta,

pokud jste mohl, užíval jste světa.

Nyní jste nějak túze lyrický

a žárlivý. Ach, jak jste komický!“

Ke stolu sedla slzy smutně roníc.

Don Juan pravil: „Odpusťte, že pro nic

a za nic jsem vás urazil, má milá!

Řeč vaše docela mě přesvědčila.

Omezovati nechci vaše práva.“

A zdvořile pak dodal: „Buďte zdráva!“

Don Juan rovnal děcka kadeř hebkou

a takto uvažoval nad kolébkou:

„Hleď, starý brachu, to’s to dopracoval!

Ach, jak jsi k smíchu! Jak jsi se to choval!

Jsi komický, však dobře ti to řekla,

když držel jsi ji, by ti neutekla! – –

„Můj zlatý synku, poutem nejsilnějším

jsi, jež mě váže ku poměrům zdejším.

Máš modré oči, zlatě-žluté vlasy,

ne jako já. To po matce je asi.

Aspoň chci nyní tohle předpokládat. –

V těch věcech věru nesnadno je bádat. –

„Zda prospěje ti, červíčku můj mladý,

až přijdeš k rozumu a spatříš tady

lítostivými zraky svého dárce

života v roli komického starce?“

Nedlouho potom, jako příčinu

obchodní jakous uváděje cestu,

don Juan opustil svou rodinu

a tiše zády obrátil se k městu.

Čekali naň, však zmizel beze stopy.

Koráb ho zatím nesl do Evropy.