DONATELLO

Mdlý orel k večeru rád navrací se

v klid hnízda svého. Stále stoupal k slunci

a zíral pevným okem v tváře jeho,

leč nedostih ho. Nepřiblížil se mu

však ani potom, kdy se zlatá koule,

jakoby cíl mu usnadniti chtěla,

snížila k zemi. Vzdal se marné touhy

a navrátil se v hnízdo svoje k spánku.

Tak, starče, vrátil jsi se ke kupoli,

k té kupoli své rodné Florencie,

neb v dálce od ní – všude miserie.

A Křtitele zde robí pro Sienu

tvé prsty třesoucí se tíhou roků

a toužící po věčném odpočinku.

Ach, to už není žádný z Křtitelů těch,

jak tvořívals je během svého žití!

Ten první – dovede si chabá pamět

vzpomenout ještě, představit a srovnat? –

ten první hoch byl, čistým mládím šťastný,

s vítězstvím v očích, pevnou vírou v duši –

ba, jinak jsem ho ani nemoh tvořit;

sám byl jsem mlád a kypěl svěží silou,

slov výbušných pln, náhlých blesků, hromů,

pln chuti k práci, v duši plánů spoustu

jak jarních poupat na procitlém stromu.

A mladí byli všichni, jež mi tvořit

dávala nekonečná milost boží,

i světec Jiří, pobožný rek David

i proroci i Josua, lev páně.

Od dob těch mnoho vody uplynulo

řečištěm Arna, matička má dobrá

neměla tenkrát stříbrného vlásku

na drahé hlavě, svět se zdál tak krásný

a život složen ze samých byl svátků.

A přešla leta. Křtitele kdes chtěli,

já udělal jej. A hle, byl to Křtitel,

jenž oděn koží, ještěrku chce pozřít.

To Křtitel pouště byl, jenž vážně myslí,

co kázati má zástupům, až přijdou

k jordanské vodě ze všech konců země.

Byl vážný, přísný; odpovědnost cítil

každého slova, které lidem poví,

a také ví, že účty skládat bude,

až přijde jednou ten, jenž větší jeho

a jehož cesty on má upravovat.

A Křtitel ten zas podobou byl mojí.

Já také otvírat chtěl lidské duše,

by Pána přijaly a pravdu jeho.

Neb jako slovo k uchu, mluví socha

k lidskému oku, a já cítil v duši,

že Bůh mi dopřál dovednost tu řídkou,

z kamene, bronzu vytvořovat obraz

božského syna svého, matky jeho,

podoby svatých svých a slávy svojí,

by vše to promlouvalo k očím lidí

a vzpomínalo, kdyby zapomněli,

a nabádalo, kde by vlažni byli...

Zas přešly roky. Nový Křtitel přišel

a k novým zobrazením nutil ruce.

Muž ještě v síle, vážný, mlčenlivý,

jenž kloní hlavu ne tak časů tíží

jak myšlenkami. Jistě byla mrtva

už matka jeho jako máti moje

a jistě také jeho povolání

mu těžké bylo, jak mně časem moje.

Neb když se slunce bylo překlonilo

polednem žití, člověk ptát se začne,

zda dílo jeho bude dílem dobrým:

vždyť stál a cestu ukazoval jiným

a prací tou byl zabrán, že své duše

nevzpomněl ani. Pochyby též přijdou

nad vlastní silou, nad schopnostmi prstů

a poslušností jejich, neboť často

stín toho nedovedou vyjádřiti,

co duše vidí. A ty chvíle nejsou

a nebyly mi útěchou a štěstím.

Já tenkrát z Říma přišel, kde jsem viděl

přemnohé věci, které vynutily

mi němý úžas. Nerouhám se nijak

a v pokoře jsem vděčen lásce boží,

že dovolila, bych ji oslavoval,

jak dovedly mé síly a mé ruce –

však nedal Bůh nám sebe a své svaté

tak oslaviti, jako přáno bylo

pohanským mužům modly svoje slavit.

Já dlouho prohlížel ty práce jejich

a – Bůh mi odpusť – očima se klaněl

těm bílým tělům, dokud svědomí hlas

mně, křesťanu, tak činit nezakázal.

A potom aspoň hlavice jsem kreslil

zvrácených sloupů, umné ornamenty,

jež v plochách bílých trosek ničí deště

a soudy časů. Kreslil jsem a začal

srovnávat práci svoji dosavadní,

své schopnosti a síly k pracím příštím

s výtvory oněch starodávných časů –

a tu se Řím stal očistcem mé duši

a já jsem trpěl jako nikdy v žití.

Já musil odejít co nejrychleji,

chtěl-li jsem vůbec ještě pracovati.

A dlouho potom z mramoru a bronzu

jsem reliefy tvořil, ne, bych dostih

těch vzorů římských, ale bych sám sobě

dokázal, že jich dostihnouti nelze

a ztlumil tesknou žízeň duše svojí.

Tak Bůh mě ráčil vrátit kruhu mému

a soudům našich dní a našich lidí.

Ti spokojeni s výtvory jsou mými,

však já vím, že vše mohlo býti jinak...

A nezapírám: i z mých současníků

provedli mnozí lecos líp a umněj,

kde chyboval já jako nevědomec

a jako slepec. Chtěl bych začít znovu

a k zkušenostem let svých míti sílu

a svěžest mladosti své!... Marno všecko.

Je večer tady. Nutno pomýšleti,

že přijde chvíle posledního spánku.

A tenhle Křtitel, jenž z pod matných rukou

se zjevuje mi, sešlý je a bědný,

že postavy už není ubožejší.

A nelze jinak. Není síly v prstech

a není také jiného nic v duši.

Duch vybouřil se, v nitru teskné ticho

jak za podzimních večerů tak bývá.

Ke kupoli jsem navrátil se v posled

jak pták před nocí ku rodnému hnízdu.

Zřel do slunce, však nedoletěl k němu.

Ty suché údy postavy té truchlé

už takřka holé kosti ukazují.

A v seschlé tváři ještě planou oči,

však to už lampičky jsou, které svítí

nad tím, co kdysi bylo. Opuštěn je

jak životem, tak světem tento Křtitel,

už odešli mu všickni učeníci

a přátelé... Můj Bruneleschi vydal

se na poslední cestu k slávě Pána,

můj Ghiberti už opustil mě také,

mé učeníky odvedl mi Kristus.

Jsem v poušti, hlas můj zní v ní úzkostlivý,

však nikoho tu, kdo by naslouchal mu.

Kol jiných šumí uznání a sláva –

ne, nezávidím. Skončena má práce,

má ruka klesá. Oslavil jsem Pána

dle příkazů, jež položil mi v duši,

a nedbal-li jsem při tom spásy její,

snad Pán se toho všeho rozpomene,

až stane duše ta před soudem jeho.