DONĚ INEZ. (I.)

Doňo Inez, doňo Inez,

chystám se už psát vám dlouho,

ale nevím, co to bývá,

že mi pero padá z ruky.

A na ruku hlava padá

a na hlavu jako mraky,

a já nechám mraky táhnout

a já raděj myslím na vás.

Doňo Inez, jak se máte

tam ve staré Valencii?

Sedíte teď na balkonu,

hledíte, jak v noc se smráká.

Kolem háje oranžové

dýchají k vám snivou vůni,

na nebi se jiskří hvězdy

a pod vámi šumí moře.

A jak dole moře šumí,

od severu větřík táhne,

rosí květy oranžové,

či vám také oko vlhne?

Na severu bledý rytíř

hledí ven, jak v noc se smráká,

pod ním větrem pozimkovým

žluté, zvadlé šustí listí.

Neslyší on šustot listí,

neslyší, jak vítr táhne,

ale jest mu, jak by v prsou

dunělo mu velké moře.

A ty vlny v hruď mu bijou

jako bijou v boky lodě,

když je plavec v polosnění –

a on jenom ruce spíná.

S nebe hvězda utrhla se,

vlny za ní kvílí: běda!

vrátí ji? – Ó nenavrátí!

marně po ní ruce spíná.

Doňo Inez, doňo Inez,

až to moře uslyšíte,

odbuďte ho, odsmějte ho:

je to všechno hračka prázdná!