DONĚ INEZ. (II.)

Napište mi, don Rodrigo,

slůvko zase jak se máte,

napište mi slůvka čtyry,

jednu také píseň k tomu.

Nepište mi, don Rodrigo,

nic tom chladném o severu,

pište jenom čitelněji,

a kdo je ten rytíř bledý.

A ta vaše píseň budiž

tak, aby mne rozplakala,

a ten bledý rytíř budiž

tak, abych se rozesmála.

Takto píše don Rodrigo

doně Inez o svém zdraví,

takto píše don Rodrigo

doně Inez o rytíři:

Doňo Inez, bohu díky,

letos jsem se nenachladil,

ale rytíř, doňo Inez,

přes zimu je ještě bledší.

A když stojí na pavlanu,

stále ještě hledí k jihu,

odkud vlahý větřík táhne,

odkud přijde jaro s květy.

A ty jeho bledé tváře

rozkvětly už liliemi,

jen ty jeho oči hoří

stále jako hvězdy v zimě.

A ta píseň, doňo Inez,

není věru pro zasmání,

zpívá ji ten rytíř bledý,

v zem kdy víc než k jihu hledí:

„S jara přijde trochu lásky,

v letě přijde trochu snění,

v podzim přijde rozloučení

a kdo zbyl, ach ten je bídný!“

Neslyšíte, doňo Inez,

jak ta píseň světem táhne?

a kdo jednou zazpívá ji,

ten se jara nedopráhne!“

Takto napsal don Rodrigo

doně Inez vše, co věděl,

takto v záhon jarních květů

zapěl vítr od severu.