DOPIS PŘÍTELKYNI Z KALKUTTY

Má drahá přítelkyně z pohádkové země,

zda doma ještě vzpomínáte někdy,

jak na besedu ráda chodila jste ke mně

v podvečer, sotva když se sešeřilo?

Šla přes most vždy jste volným krokem z Malé strany,

z paláce, kde jste byla vzácným hostem

diplomata, jenž skvělý znalec Ramayany,

Indii procestoval křížem krážem.

V převratu vzal si chudák jen „Fliegende Blätter“

a na vlak sedl někam směrem k Vídni,

na cestě tiše sobě zaklel „Donner Wetter“,

diplomat z Rakous Čechům nerozuměl.

Dnes všechno tady jinak nežli dříve chodí,

v národů volných nyní žijem řadě,

myšlenky velké, nové, stále se tu rodí

a stará Praha v minulosti mizí.

Na mostě staré sochy Brokoffovy v stínu,

v pozadí Hradčany jsou s katedrálou

a dole Vltava kolébá světla v klínu,

za mostem stojí šeré Klementinum.

Má drahá přítelkyně z dalekého kraje,

zda doma ještě vzpomínáte někdy,

kde domov můj, kde růže kvetou, žito zraje

a dobří lidé spolu v míru žijí?

Nezapomněla jste ypsilony a joty,

jak učil jsem vás české gramatice,

vy sklonit zase v dialektu „larki, čhoti“

a tak jsme sobě trochu více zvykli.

My básně Thakurovy okouzleni četli,

Mahatmu v duchu zřeli ve vězení,

a zájmy Indie že s Anglií se střetly,

dočetli jsme se ráno v denním tisku.

Později české knihy přišly na stůl zase,

Julius Zeyer, Březina a jiní,

my obdivovali se jejich ducha kráse

a večer za večerem rychle plynul.

Pak přišel čas, jenž život do základů mění,

bez slz a slov jen smutný pohled dlouhý,

to bylo tehdy naše tiché rozloučení,

kdy příboj vzal nám zelený břeh touhy.

Vy ženy v Indii se jinak neloučíte,

ze starých Ved, jež svatou moudrost střeží,

o věčném návratu víc než my u nás víte;

vrací se símě, květ, plod, zežloutlý list.

Má přítelkyně drahá z pohádkové země,

zda doma ještě vzpomínáte někdy,

zda zase do Čech jednou vrátíte se ke mně,

tak krásná, půvabná jak vonný kvítek?