Dopis Vojtěchovi Nejedlému o pracovitosti.

Mnozí páčí za blahé jen ostrovany,

Co tak žijí posud ve nevinném stavu;

Příroda jim sama poskytuje stravu,

Za krm kokosy jsou v hojnosti jim dány;

Netřeba jim šatstva, žádné práce,

Nevědí nic o starosti, klamné čáce:

Žijí nevědomě tak co děti,

Lze jim stále, tak co ptactvu, hráti, pěti,

Za šťastné to pokládá svět živobytí;

Jest to ale zvířecí jen žití.

Nezdá se být člověk k tomu stavu

Pouze zřízen; tvorce mu dal skvělé vlohy,

Vštípil rozum, jiskru božskou, v hlavu;

Nosívá ji zhůru do oblohy:

K vyššímu jest zde to nahé plémě.

Má si podrobiti země,

Snahami se k výši zdokonalit:

A tak musí život ztvrdit, zkalit.

Nah sem přišel, k tomu bez vší zbraně,

Nevynik’ tak zhůru maně;

Nýbrž prací, tou jest světa pánem;

Jest tak v stavu tepat nejlítější zhoubce,

Potýkati s největším i velikánem,

Podmanit i, co jest skryto v hloubce;

Nezpomáhá tu nic, rychlost, v letu křídla,

Ani skrytá ve skalinách sídla;

Netrpí nic, coby bylo škodno,

Přivlastní si, co mu k skytu hodno.

Ba i zvířata si přived v podrobenství,

Prokazovat musí jemu poslušenství:

K vození tam vychoval si spřeže,

Ono zvíře jej, co pána, střeže,

Ano v nebezpečí životem jej brání,

K tomu ještě jiné plody shání.

Toto k nošení mu nastrkuje záda,

Tam zas oděv jemu nosí celá stáda,

Honosí se v jejich skvělém rouně;

Jiná k jeho krytí poskytují houně,

Tam jej mlékem zasobují skoty,

Konají i pracná díla do lopoty.

Vzdělanec i nad živly svou vede vládu,

Hradí vody, vede je, kam třeba, k spádu,

Ty mu musí konat nesčislné práce;

Káže větru, ohni tak, jak vládce,

Ano hromu vykazuje meze.

Sám se vznáší také do povětří,

Spolek těchto živlů břemena sám veze:

Pudí lodě, sílu svou tak šetří.

A když ostrovan jen za byt brlohy

Volí, onen tvoří pohodlné stavby.

Ty a jeho přeprospěšné plavby

Vysost ducha jeví. Skoro oblohy

Dotýkají se tam skvělé pyramidy:

Podiv jeví mosty, palácové střídy,

Tarasy též, pak i vážné svaté chrámy,

By tak tvorce bydlil mezi námi.

Zdají se to býti díla čarodějná!

Hleďte dále, jak loď přestěžejná,

Jako labuť, ve své kráse pluje,

A jak drze hněvům živlů odporuje.

Nehrozí se jich ten hrdý smělec,

Zanechá jim maní, kam chci, meci.

Na kompas svůj hledě, míří jako střelec

S potažením průvodící hvězdy;

Nezabloudí, vykoná své sjezdy.

Nahoře tam tato světla věčná

Vnikla v srdce lidská čáku vyšší;

O tvorci tam mluví slova řečná,

Které ostrovan ten sotva slyší:

Ta i jeho mravy zvýborňuje,

A tak výš a výše postupuje.

Ať dál onen hledí, ještě co tu vzdělanec

Vyved’; poslyš, jaký souzvuk strojů!

Kouzlí, opojuje, jakby nebes čekanec

Vyloudil je z temných zdrojů.

Též ať hledí, jaké vyved’ ze skal tvory;

Zdají se ti dýchat, zdá se, že tu vzory

Vnuklo jemu nebe. Ať zří také malbu;

Oko nerozezná barev šalbu:

Jsou to živé plody obraznosti!

Dále mlčím, jaké vědomosti,

Umění též získal: kterak kráčí výše.

Co mu pokrm, pohodlí a číše

Poskytuje! Jaké vnadné vyražení!

Jak duch jeho pluje v nadešení! –

Co lid přivedlo to k také vzdělanosti?

Pouze pracovitost, snaha oučinnosti.

Ní jen roste těla, ducha síla,

Ní se vyvinují zvýbornilá díla.

Při tom rozmohlo se lidské plémě,

Obživit jej nepostačí země;

Národ vzdělaný si dopomůže lehce

Vzděláváním země, vydržením hovad,

Naučil se je pak k blahotě své chovat;

Kdežto divoch, an pracovat nechce,

Lidským masem sititi se musí,

Při svobodě mrazu, bídy dosti zkusí,

A pak bývá druhých pronárodů plenem,

Posléz zacházívá celým kmenem.

Jináče to; pracující plémě lidské

Tvoří sobě sady hesperidské,

K všemu snadnost podává mu zkušenost,

A tak získala se jeho vznešenost.