DOPIS.

Jen dopis. Papír. Na něm mrtvá slova.

Vhoď do ohně jej – v černý popel shoří.

Jen dopis. Papír. Však krev moji chová

a kousek duše uvězněné tvoří.

Co zmlká snů a tužeb trpce lhavých,

když vzpomínám, co zla je v skutečnosti,

a jak mře touha očí zadumaných,

jež nemohou žít fikcí do věčnosti.

A tady žijí fikcí. Za horami

kdes’ v dálce bloudím. Vašich do zápasů

se vrhám a tak bojuju přec s vámi.

Však dvojnásobně cítím křivdu rasů,

těch našich černých rasů s odvahami

jak jejich sny jsou. A ta skýva chleba,

jež mokvá se a drolí pod slzami,

pro kterou jim je tolik krve třeba,

věř, tady sládne v ústech mně a sytí

tou svojí trpkou vůní i mou duši.

A tak někdy člověk, zdá se, cítí,

že sladší je, než asi z vás kdo tuší.

Vzpomínám na ty naše cesty v chatách

uhelných pánví. V celém Krušnohoří

co člověk český, tomu smrt je v patách.

A šachty hučí, v obrámech to hoří.

Tož v koloniích, nebo pod dlážděním

se žije. A tam jenom křičí

hlad svojí písní provázenou klením.

A nad tím život v slávě své se týčí.

Nad koksem hald jazýčky plynů svítí...

Vím, že to mnohde lidské kosti hoří...

Ach, havíře, ty trpký chleba sytí

v uhelné pánvi v celém Krušnohoří.

A věř, že chleba můj v těch poutech sládne,

co na mříže svou horkou hlavu kladu

a myslím si, že utrpení žádné

bych necítil, jen kdyby nikdy hladu

ti netrpěli... Co snů srdce chová

a daleko je v mlhách Krušnohoří.

Jen dopis. Papír. Na něm mrtvá slova.

Vhoď do ohně jej. V černý popel shoří.