DOPIS.

Tvých vlasů vůni stále cítím,

jak složila jsi ve snění

svou hlavu na mém rameni.

A, znaven všedním živobytím,

když, hořkost v duši, v před se řítím,

tou vůní vždy se zase vznítím

a svět se v ráj mi promění.

Však hned zas duše má, se děsíc,

se o tě zachví v myšlenkách,

a ňadro divný sevře strach,

tak, jakbych nezřel Tě již měsíc...

Leč uklidním se z citů směsic:

vždyť vím, že stále, hlavu věsíc,

dlíš u mne v blahých vzpomínkách.

Ó, dítě, kéž bych mohl kvítím

a nejkrásnějším, jež má svět,

Ti do daleka povědět,

že s Tebou jen je život žitím!

Leč – v chabý verš já nezachytím

ni stín té touhy, kterou cítím,

zas ke rtu Tvému schýlit ret...