DOPIS.

Buď s bohem, ženo, nesejdem’ se více,

zavřeme kodex intimit,

rozejdem’ se po ničem nežízníce,

o čem nám zpíval hloupý cit.

A slunce bude hořet, jako dříve,

dál budou květy podél cest,

pohádky nocí budou stejně lživé,

jak smutná krása bílých hvězd.

Svou bolest každý jinak přemůžeme –

je nutno smát se do světa,

k vítězstvím do světa se poženeme,

když minulost je prokleta.

Tisíce rtů tam v dálce chtivě čeká,

tisíce žhavých náručí;

ať ďábel klidně těla naše svléká –

duše se „Bohu“ poručí.

Buď s ďáblem, ženo – u něj tvoje místo –

je, kurtisáno, konec již,

že šesté zvrátíš přikázání, jisto:

tisíckrát ještě sesmilníš.