DOPIS

Můj příteli, jak lehko vyčítati

lze člověku, že zbaběle se vzdal!

Tvé psaní horlí, po východu volá

a plné práci, která jenom zpola

se povedla, jak ještě náš by planul

kdes ideál...

Jak nemocný si připadám dnes zase,

když píši ti... Já cítím příliv sil,

leč nevím, jak a kterak vše to říci,

já mluvit moh’ bych věcech o tisíci,

leč nechci, že jsem klidnou času práci

snad pochopil.

Mé staré snění, už jsem myslil věru,

že na něm pranic, pranic nedříme!

Ty budíš je – a já si lidsky říkám –

snad zas nás možná nedovede nikam,

leč budiž tedy! Zase zakotvíme,

kde musíme –!