DOPOLEDNE V PROSINCI

Slunce se schoulilo, strom sebou třás’.

Nemožno rozpoznat, zda noc či den.

Pozvolna lhostejný odcházel čas.

A v duši vlétl mi ošklivý sen.

O zvucích tesklivých, o smutku niv,

o krajích vzdálených, žíznivých rtech.

Neslyšen, neviděn, co jsem byl živ,

někdo se zasmál a někdo si vzdech’.

A byl to pozdrav, jenž naposled zní,

šátečku kývnutí, poslední vzkaz.

– Ošklivý sen přišel ztracených dní.

Slunce se schoulilo, strom jen se třás’.