Dopomínání.

Slzo, perlo zdroje posvátného,

ty balžáme velkých mých bolestí,

když jich nelze déle srdce nésti,

roň se, roň po tváři s oka mého.

A co hledáš, srdce marné, dětinské?

Což to hříšné – praví srdce bolně –

hledám-li dušinku se mnou živou, mroucí;

outlou, vřelou, láskavou a vroucí?

Není! – ty však velký jsi pro lásku;

chováš v sobě svět a vášně titánské.

Srdce mé však nechce mírněj tlouci,

nerozumí duši pro velikost žhoucí:

Sám ses vyrval z víru pozemského,

sám ses vyburcoval ze sna lahodného;

nuže, sám si cestu v poušti klesti,

sám si hledej stézku k slávě, k štěstí!

Hrděs pravil: Palma nikne v houšti,

velikou se stane jen na poušti;

nebezpečnáť cesta k slávě svaté –

poslechnu však ňadra touhou zňaté,

poputuju Saharou, neklesnu,

až ukojen zdřímnu v slávy ve snu!–

Tak jsi pravil; a přec je ti teskno

na tom velkém, pustém, žhavém moři;

darmo dusíš – plamen doutná, hoří,

svatá touha nezkojí ho, neumoří!–

Po lásce věčně žížní srdce moje,

nedbá na své rány, láskou zasazené,

hyne touhou – polomrtvé, zemdlené –

žádá lék na pusté rány svoje,

lačně sladkou lásky kořist žádá:

a přec ví, že samo v oběť padne,

že mu blaho nepokvěte žádné,

že ho čeká srdečná jen zráda –

Ví to, a přece lásku, ach, jen lásku žádá!