DOŠLO NA NÁS.

Teď došlo na přísahy naše,

ne na slova, však na činy!

Dřív osud, zotročením straše,

bral na nás cizím drápem důtky,

štval černožluté harambaše

nám v před i v týlo, v dravčí půtky,

chtě přervat naše dějiny

svou hrubou sekerou

jak lano lodi, aby vzal ji proud;

když jsme se na krev dobývali z pout

svou silou veškerou:

ó, ctili jsme se jako hrdiny.

My rvali jsme se, co v nás ducha,

ráz proti rázu, s násilím,

zášť nepřátel když slepá, hluchá

nám železem a zvůlí vládla,

by rod náš jako prsti krucha

byl zdrcen silou jejich rádla,

by chtíčům jejich zlotřilým

dal v pospas úrodu

a zmizel v odcizení, v bezdomí!

Tu plamenem nás žehlo svědomí

a láska k národu

nás učinila lidem zmužilým.

Vzdor proti křivdám z cizí ruky

nás naučil, jak bojovat,

a v našem duchu tvrdly suky,

v nás bystřel soud, ba jiskra vjela

i tichošlápkům pod paruky

a smělcům do celého těla.

Když odpůrce jsme zřeli chybovat,

v nás hromně bouřil hněv!

Vstříc potupnému od nich úkoru

vždy rozhodni jsme byli k odporu

a vřela naše krev

tím víc, čím u cizáků více vad.

Teď na nás došlo. Skutkem nyní

zjev Čech: „Sám vládnout dovedu!“

A cizího kdo z hříchu viní,

zda hříchu sám se umí stříci;

že to, co hlásal, to i činí

a neuháší vlastních svící;

že snáší s jasem v rozhledu,

co na bedra si vzal!

Že ctnosti dost je v národě,

by vládl ke cti svobodě,

již toužně k sobě zval,

a svým jsa, nesnížil se v nohsledu.