DOSLOV.

Má duše amforou se prostou stala

a postavena na cest křižovatce,

by slzy hořké sester posbírala,

těch, které z dálek přijdou těžce, vratce.

Sta přešla jich a slz se řinul příval,

a cesty pod jich nohou zkrvavěly.

Den skláněl se, kraj tragicky se stmíval,

a proudem bez konce dál kolem spěly.

A každá pod jhem jiným klesající,

a každá nad své síly obtížena,

a každá s jinou slinou v trpné líci,

s bolavou duší, těžce uražena,

tím nejdražším, co má a může bráti:

Oh, lásko, která určilas ji kněžkou!

Oh ženo, jež jsi přišla milovati,

čím zasloužilas porobu tak těžkou?

Má amfora je plna ku okraji,

a jsou v ní perly netušené ceny.

Je pozdní noc. I vzdechy usínají.

Jdou tichým krokem osamělé ženy.

Oh sestry, kdybych věděla, že svítat bude,

den váš že sejme pouta zarputilá,

ty cesty, nežli vzejde slunce rudé,

bych perlami jak rosou pokropila.