DOSLOV BÁSNÍKŮV.

By František Serafínský Procházka

Zněl zvonů svátečních zvuk velebný a smělý,

a davem šumícím se břehy řeky chvěly,

most sivý, kamenný proud lidu jímal stěží,

jenž valil se jak mračno od věže až k věži,

když zved’ jsem hlavu zpitou z dumy staromodní

a jasem přítomna se odtrhnout chtěl od ní.

Chtěl zajásat jsem, střást vše, v chaotickém varu

co z duše vytrysklo a slilo se v tom tvaru,

jejž sloky předchozí byl zjevil prostý um

na pospas čtenáři i pospas kritikům.

Třpyt světel měňavých, jež tryskla vzhůru z řeky,

květ růží hořících tak harmonicky měkký,

hvězd pěti mihoty, hvězd pěti plápol rudý,

jenž chvěl se na vodách a v symbolu tkvěl všudy,

hra barev pro oči a pro dav hříčka stálá

dnes před mou duší tu jak výhrůžka zlá stála.

A modla barokní, ta mdlá, v niž marně bije

již pravda moderní a zář jí trhá s šije,

se zdála vyrůstat v těch nových dumách mých,

a v prostor sváteční zněl tichý její smích.

Tu báji napsanou jsem maní znova prožil,

jíž reflex truchlivý zde jakby náhle ožil

a v pravdy nahotě se zjeviv zíral na mne.

Kdo střese z národa vše tradice ty klamné,

kdo strhne řetězy, jež na všech stranách vleče,

úderem myšlénky jak plamenného meče?

Kdo silný, veliký štít pravdy chrabře vznesa

za jazyk jediný, náš jazyk, ze tmy lesa

lid dobrý vyvede a v příští nový věk

ideu novou vtělí do těch světýlek...?

Čí slovo perutné dost síly bude míti,

by šlehlo v zástupy a v nich se jalo hřmíti

do duší zkroušených a v bezvědomí chabém

se v prachu plazících před světlých vznětů rabem?

Čí? – Ó měst královno v svém vdovském šerém hávu,

jejž rádi změnili by za nevěstky slávu,

zřím plaše za sluncem, jež rudý pojal západ,

a ono proroctví již počínám já chápat,

jež pěvec báje mé vzal s sebou v žhavý hrob

a jeho splnění dnům nechal příštích dob.

Hlas slyším před branou, hlas lví, hlas temných hromů,

on letí přes moře, ó královno, tvých domů,

on bije na brány, ó jaká v něm je pýcha,

a oráč na nivách jej slyše jedva dýchá!

Hlas jeden jediný, a plno je ho v echu,

a perlík dělníka se zastavuje v spěchu,

muž práce mozolné si oči protřev z prachu

se dívá kolkolem a nezachví se v strachu

to slyše volání, jež v duši skryto měl,

s nímž na svět rodil se a s ním i tiše mřel.

Zřím k nebi temnému,kde zora nová svítá,

den duchů vítězných, ó královno, on vítá,

k tvé hledí čelence, z níž tryská ona záře,

a úsměv, vzácný pták, mu jasní chmurné tváře. –

Hřmi, hlase, k východu, hřmi v čtyři strany světa,

kde trčí na horách tvá dostižená meta,

a přes ně val se dál a srdce hledej všady,

kde pravé lidskosti den probleskuje mladý,

a volných myšlének i svaté svobody

kde pojí zpod jarma vznět silné národy!

Kde jsem? – U nohou tvých, ó královno, ó paní,

sne let mých mladistvých, sne touhy mojí ranní?...

Ne. V tmách dlím večera, kdy vše se kolem smráká,

a marně pozývám v let fantasie ptáka,

by v temnu hrobovém jen jednu jiskru vznítil.

Však přece najednou jsem v plachém strachu cítil,

jak v šumu pravšedním a v přitlumeném hluku

kdos maní přátelsky mně stiskl chabou ruku –

hlas lva, hlas proroka, hlas známý – duní zem,

a v noci beze hvězd my spolu jdem, my jdem...