DOSLOV.

Kdys jako poutník z volné chvíle těže

na slávy mohylu jsem pozavítal,

a s vesnického kostelíčka věže

zrak ptákem po Moravských nivách lítal,

tu těžký smutek v mroucím srdci buše,

jal náhle žhavým loktem srdce moje

a snášel bitvy křek a úpol boje,

jak píseň v kalich rozželené duše.

V ráz dávných časů rouška neprohledná

před okem mým vždy průsvitněj’ se chvěla

a za ní spatřil jsem, jak chvíle bědná

v klín vlasti cizotu nám přinášela,

by všechen národ staletí byl běden

zlou proradou, jíž pýchy rab byl veden,

jenž myslí vzkříšen – druhým Ahasverem

jak temná pověst dějin bloudí šerem.

Jím slávské říše jádro v bujném kynu

je zničeno a carstvo vzešlo jiné,

v němž mráz a chlad a v jehož věčném stínu

říš mrzce zaprodaná lká a hyne

a darmo ducha ostří, sílu tuží;

dřív královnou, šla k služce do podruží. –

Než bohudíky za mrákotné rány,

jež mrtvé loutky v živé obry kovou,

my na otecké, odcizené lány

v boj nový přinesli jsme duši novou;

my lidu svému s rukou uhnětenou

svá prsa postavíme mocnou stěnou,

a nebude v nás zrádce ani skety.

Kéž v plody dozrajou snů pestré květy!

V tom boji myšlenek a duchů klání

říš bratrů zbudujem' si pevným šikem,

jen svaté právo bude naší zbraní

a láska vojvodou i bojovníkem. –

Však nechcem' vzkřísit čas, jenž zhynul v dáli,

a nechcem' znova pyšniti se králi;

jeť každá doba králů dobou běd –

v jich vozu nechcem' být ni zlatou líšní –

jeť dobře sic, když vnuk se dědem pyšní,

však líp, když vnukem pyšen bude děd! –