Doslov.

Krátký minul čas – však změnilo se mnoho.

Nečeká čas v chvatu letném na nikoho

Živo v zlaté Praze. V plnémť masopustě.

Zima jest. Sníh z temných oblak padá hustě

na ulice, kde se klade výš a výše,

tak ze povozy jak v peří jedou tiše.

Hlučno dnes u paní Leny rodem z Laných.

Skvělý ples se dává. Množství hostí zvaných

víří po salonech, osvětlených skvěle,

tak že zář se stkví i po ulici celé.

Četné přijíždějí dosud ekypáže,

v nich jest mnohý z pověsti té starý známý.

V skvělé toilettě ubrány jsou dámy,

vše je elegantní, modní, mrav jak káže.

Odpočinek nastal v tanci. Krokem šumným

prochází se páry. Zde se v kolo staví,

aby slyšeli, co mladý muž ten praví

s rázem v očích smutným ale dumným.

„Posledně mi list psal z Černé Hory,“

vyprávěl ten mladík. „List byl sporý,

znal jsem jeho obsah dávno dříve –“

„Co vám psal?“ jdou otázky kol živé.

Mladík pohroužen jak v zamyšlení snivé

po chvílce zas krátké počal vyprávěti:

„Skoro do slova mám list ten na paměti.

„„O dvě věci prosíval jsme z mládí boha –

(jak mi píše) – buď o pravé lásky štěstí,

jaké předtucha mi v mojí duši věstí –

aneb toli odepře mi bůh – chci slávu –

slávu pro můj národ. Pro ni klást chci hlavu.

Z krve mé nech zkvete vlasť má přeubohá.

Pro svobodu její nech se hlava sklání,

pro ni každou chvíli mřít chci bez váhání,

ano – v posledním kdy tahu krev se povyroní,

šeptnu: „Díky bože, že umírám pro ni!“

Dvě modly jsem měl, ach modly čarokrásné:

Děvče mé a ideal svobody jasné.

Děvče mé ač slíbilo mi věrnost svatě,

jiného si vzalo muže v krátké době.

Ideal svobody v rozedraném šatě

světem štván. Já na dvojím tom stojím hrobě.

Na Slovanském jihu bratři sokolíci,

nad tyranstvím hnusným chrabře vítězící,

posud prapor svobody nad mračna týčí,

denně boj ač duní kolem – kule syčí;

neumdleni, jaři, jak ta hvězda jasná

na východě nebe – volnost čarokrásná,

Slovanstva to budoucnosti jasná hvězda!

Tam chci žít! Se učit lásce, u svých bratří,

Buď zdráv! Pozdravuj mou vlasť. A jestli spatří““ –

Urván list. Zda romantickým se vám nezdá?“

Tak se tázal mladík, hledě kolem.

Domácí přistoupila paní v kruh a zbledla

poslední zaslechnouc slova. Proč? Snad bolem.

Oči zastřené jak mlhou k mládci zvedla,

oči krásné, temné, jezera jak černá

z krkonošských hor, jichž hloubka bezeměrná.

„O čem řeč jest, pane?“ Tak se táže lehce,

s úsměvem. A mladík s úklonou jí vece:

„O mém příteli, o poetovi Alši.“

Paní mlčí, jak kdy řeč jí přes rty nechce:

„Romanu?“ dí posléz. „Daří se mu přece?“

Hudba zazněla a přetrhla řeč další.

Skončen ples. Tu mílo u teplého krbu,

venku kdy je zima, že až kosti praští.

Nad vodou jak mrazí stařenu tu vrbu,

jak jsou ubozí ti polní ptáci stuhlí!

U krbu však klidno, pomíjí vše záští.

V kruhu rodinném se příjemně to sedí,

dumá, vypravuje, v záři ohně hledí

na klest lesní, žárem měnící se v uhlí.

V lenošce zde paní Lena děcko pěstí,

které v spánku k mateřským se prsoum tulí.

Matka nad děckem je nakloněna v půli,

z jejích očí září nevýslovné štěstí,

jaké matka jediná jen znáti může,

která život dala bezbrannému tvoru,

které tulí se k ní jako lásky bůže,

jak se tulí poupě k ňadrům pyšné růže.

Láska neobsáhlá! V pustém třeba boru,

v chýši prosté – pyšném ve paláci,

všechen zevní lesk co mam a klam se ztrácí

v tiché domácnosti! U kolébky děcka

zbývá žena jen a milující matka.

Nejvyšší to láska, slova dvě tak sladká:

před tou láskou mizí jiná láska všecka.

Blíže krbu Lenin muž. Pán je to statný.

Významnou tvář oživují ohně žáry.

Vidět z ní, že duch v něm sídlí ještě jarý,

praktický a světa znalý, v práci zdatný.

Noviny čte dnešní. Ticho nic neruší.

Tikání jen hodin slyšet jednotvárné

a pak děcka dech, jenž ticho nepřeruší:

spí jak andělé by hráli s jeho duší.

Muž tu pozvedl zrak k ženě svojí švarné:

„Zde jest jakás zpráva, Lenko, v feuilletonu,

která by tě mohla bavit.“ „O čem asi?“

„O poesii a poetickém skonu

Alše Romanova. Znalas jej před časy?“

Nachem zarděly se tváře mladé paní,

červánek jak zastře bledé nebe ranní

před východem slunce, časně za svitání.

Štěstí, že při záři ohně purpurové

nebylo zdát dobře zardění to nové,

které ze srdce šlo. Po chvíli se ptala:

„Roman umřel? Co se mu as přihodilo?“

Při tom pokojnou se zcela Lenka zdála.

„Zhynul v boji s Turky. Nemoudré to bylo.

Vidět, že byl poeta, muž nepraktický.

Já mu jeho konec předpovídal vždycky.

Proč tam chodil? U nás moh’ psát svoje básně.

Ztráta pro nás velká! Škoda je ho.

V novinách litují takto zemřelého:

„Padl v květu mužném pro volnost tak krásně

ještě v smrti maje na rtech svaté heslo.

V něm pro lidstvo, pro nás velké srdce kleslo.“

To mi po smrti as jedno bude platné,

ať co chtějí o mně v světě vyprávějí.

Ale umřít zdráv? jsa mladý? To je špatné.

Teď se samé nerozumy v světě dějí.

Zabít nechat se – a proč? že bydlo píchá?

Nemoudré to bylo od něho!“

A dál Lenin muž své myšlenky ponášel zticha.

Lena nad děckem skloněna sotva dýše,

nemluví, jen na děcko své hledí stále,

jak by unášena v jiné, dálné říše.

Na kraji tu oka vzniká nenadále

slzy čistá zář, jak s nebe padlé rosy:

na víčku se třese, hraje ohně září

barvou růžovou, jakoby byla duhou –

padnouc v líce děcka – stkví se mu na tváři

perla – jakou moře hloub se nehonosí.

Tu se matka sklání nad děckem, jež nosí –

vroucně líbá je – by skryla perlu druhou...

Nejkrasší to pomník zemřelému Alši!

Nač mu třeba ještě chvály, slávy další?