DOSLOV.

Juž jitro vykouzlilo slavobránu

nad Moravěnkou rodnou, čarolesky

protkalo mlhy ve májovém ránu,

skřivan se vznáší pod krov pod nebeský,

a pěje, co mu stačí hrdlo malé,

o věčné kráse, lásce neskonalé.

A Valašsko, to dítě snivých očí,

si s čela stírá bílou dlaní spánek

a uzardělé líce nad červánek

s úžasem dětským po slunéčku točí,

a oslněno s postýlky se zvedá,

máť, bratry, sestry plačíc, volá, hledá.

Kol hory zří a luhy plny kvítí,

na kvítí rosa démantová plane,

chce trhat: z houští vlčí zraky svítí,

i couvá zpátky dítě polekané,

a netroufá si v bázni vztáhnout ruku

ni po jediném vonném jarním puku.

Pachole sličné na dosahu šelmy,

Valašsko naše – chvějeme se o ně,

to vonné poupě vlasti na záhoně,

ten zlatý koutek milujem tak velmi,

že vše klást v obět chceme v zanícení

pro jeho rozkvět, sílu, oblažení.

Juž jitro vykouzlilo slavobránu,

juž temné mrakavy jsou na odletu,

démanty hoří v každém polním květu,

lesy se chvějí v jarních větrů vanů,

juž plesá ptactvo, vody, doly, hory

pod políbením zlatoskvoucí zory.