DOSLOV.

Já nejsem ani palma z jihu,

jež hlavu koupá v světla zdroji

a znaveného, schváceného,

v sny luzné, v naděj upokojí.

A nejsem ani norská chvoje,

jež ve vichřici vzdorně stojí

a učí ty, jimž srdce puká,

jak vytrvat v tom krutém boji.

A nejsem orel, jehož letem

jich na tisíce v úžas jato,

ni slavík, jenž by lidstvo učil,

jak milovat a zmírat za to.

Já jsem jen prostá česká olše,

jež povyrostla u potoka,

a do měnivých zadívala

se vln jen trochu do hluboka.

A neželela mnohé větve,

když divočej’ to proudem spělo –

v mých haluzích to zašumělo,

jen když to tuze zabolelo.

Já jsem jen skřivan z českých polí,

jenž silnými vzlet’ perutěmi

a jehož náhle perun boží

i s jeho písní srazil k zemi.

A přijde po mne tisíc jiných –

kéž nouze o ně v Čechách není,

a kéž jim bůh dal lepších písní

a trochu méně utrpení!