Dost myšlenek a dum. – Duch k novým břehům chvátá,

Dost myšlenek a dum. – Duch k novým břehům chvátá,

a nových puků směs se tlačí nad poupata,

jež první rozvíjí přede mnou lístky svěží...

Co v této knize jest – dnes ovšem za mnou leží,

leč jedno cítím vždy, než k čtenáři dím „Ave!“,

že třeba nestejné, co zní zde, bylo pravé.

Tou knihou zavírám své celé vnitřní žití,

má řadu sester, vím, v jich sboru bude zníti

jak akkord poslední. Tak staré na zvonici,

kde zvony rozhrály vše zvuků ku vichřici,

když tato dozněla a k obloze se nese,

mohutným záchvěvem se stará stavba třese,

kryt střechy mechu pln, kde bují klasy trávy,

i římsa, výklenek, kde pták si hnízdo staví,

i staré trámoví, i žebra stropů, schody,

vše chví se zvoněním, jež jako valné vody

se kolem rozlilo a slavném u víření

i hmotu strhnulo v zpěv, ve jásot a v chvění!

Co další život dá, se zraku v mlhu halí,

však nový cíl a zem já rozeznávám v dáli.

Kdo za mnou půjde dál? – Výš nový příboj hříme,

a v nových zvuků bouř se brzy pozdravíme!