DOSTAVENÍČKO V JESENI.

Tam přijela, kde místo určené

na mýti v středu habrů, jilm a buků;

své věrné zvíře přivázala k suku

a patřila do dálky zamžené.

Juž listí stromů silně prořídlo,

to žluté krylo zem, to rudé krví,

pár bříz u cesty oko zahlídlo,

jak vzdušné chvěly se a lupínky

kol pažit pokrývaly; zde jim prvý

čas lásky vyzněl. – Sladké vzpomínky!

Jak ticho tady skoro příšerné!

Kde hovor, smích, kde ekypáží řada?

Teď v jeseni jen k stínu stín se skládá...

I naslouchá... v tom oře důvěrné

zní známé zařehtání z aleje.

Ó kterak loví nedočkavým uchem,

co z dálky větru van sem zavěje!

to jistě jeho černý hřebec jest!

I opíjí se v listí kroků ruchem,

a zdá se jí, že vše kol vidí kvést.

Jí zlatem plane listí kolkolem.

Juž u ní jest a bičíkem jí kyne,

zří, cigarety dým se listím vine,

juž seskočil a sladkým hlaholem

zní vzduch syt listů svadlých lahodou.

I hovoří, on její zvíře časem

na šíji poklepá, jak náhodou

o její ručku při tom zavadí,

tak útlou v těsné rukavici, žasem

ta chví se jako větrem kapradí.

Jak v hovoru svém celou duši má!

Teď oře vedle sebe ve cval pustí

bezlistou alejí, ó jak to šustí,

a divně jak to srdce dojímá!

Mha z dáli stoupá z vlhkých rosou niv,

v ní městských věží juž se chvějí rysy.

Tak stejné vše a jiné přec než dřív,

řeč vázne jim aneb se mění v šept,

jen praskot snětí v hovor jich se mísí

a listím utlumený ořů dept.

Teď z řeči jejich vyloučen jest smích,

jak vážné vše, o čem dnes rozprávějí;

ne o dostihách, malé nožce její,

však o starostech, pracech domácích;

co bude a jak budou v zimě žít,

jak prchá s každým rokem žití celé,

jak nenajdem, jejž hledali jsme, klid,

leč v srdci, které pro nás buší jen;

jak pěkné jsou ty dlouhé chvíle stmělé

při záři krbu, když je krátný den.

Ve tísni větví pouze jedenkrát

jak bleskem stihly se dnes jejich rety

a jedou dál – mdlé jejich silhouetty

se tratí v mlze – celý park jde spat.

Jak potopa šer všecko halí kol,

jak přeludy jsou stromy obrovité,

kmen zadumán a trávy chví se stvol

a listí jen se snáší v němou tiš

a mnohé hnízdo v lupení dřív skryté

jak výčitku čnít prázdné uvidíš.