DOSTAVENÍČKO.

JSOU okamžiky v lidském žití,

jež nikdy se již nevrátí.

Jen jednou lze se v pravdě zpíti

šílenou vášně závratí

a chce-li kdo se zpíti znova,

jed nalezne pak v kalichu,

nejsladší víno hořkost chová,

je ve všem dávka utrýchu.

Jak obraz mistra Fragonarda

pro krásnou paní Dubarry

být zdá se to. – Též v písni barda

vám děkoval jsem za dary.

Je nyní trochu jiná doba

a jinak zní teď lásky svod.

Již zaměněna garderoba,

dřív gentilhomme, teď sansculotte.

– – Byl právě s vojskem kdesi v jihu

váš nejnovější, colonel,

a již jste u mne byla v mihu,

bych na večer v sad s vámi šel.

Co událo se, zapomněl jsem

a záhadou je dosud mně,

že takovým já stal se smělcem,

vás v skrytu zlíbav horoucně.

Je pravdou, chce-li zpít se znova

kdo rozkoše zas kalichem,

ten pozná, víno jed že chová

a otráví se utrýchem. –

...Chtěl pít jsem z číše ještě jednou

– já po vás šílel bezmála –

však pohrdla již pouze jste mnou

a mně jste se jen vysmála.

Že komedie byla to snad,

neb Pařížanky raffinement,

přec nevěřím, ač musím doznat,

že v sítě vpad jsem, krásko má!

Vy kamenem jste po mně vrhla,

však jen má pouta rozbila,

vy poslední jste pásku strhla,

již nelze nazpět, rozmilá!