DOSTOJEVSKÝ.

Ne, ne! To onou velkou krásou není,

jež utěší a posilní a posvětí,

jež boží radost rozmnožuje na zemi.

To skřek je divý, výsměch, rozšklebení,

až srdce zastaví se, v tluku oněmí.

Toť úděs, hrozná zoufalost je odvěká

ze zla a ze zvířecích pudů člověka.

Toť sestup v peklo, do propasti bezedné,

kde instinkty jen divé s maskou grimassy

a tvrdý cynismus a pudy vražedné

vždy s ideálem lásky marně zápasí.

Toť chumel šílenců, jenž divé ve změti

jak zástup zpitých rváčů kolem proletí

a řve a radostně se směje, naříká.

Toť křeč je, zmítání a hrůza veliká.

Toť s nejmenšími soustrast nyvá, nesnesná

a bolest ponurá a těžká, bezesná.

Toť světce strach je, jenž ví, že zítra zabije,

a proto lidem do samoty utíká.

Toť úpění je bezměrného hříšníka.

Toť hněv a vzpoura spoutaného satana.

Toť dílo nejzoufalejšího křesťana,

a největšího znalce duší, genia.