DOSUD JEN DOUTNÁŠ

Dosud jen doutnáš ve mně jako stoh

v půlnočním kraji.

Černá jsou pole kol, černé jsou lesy.

Dosud jen doutnáš a hořeti bys moh’

plameny, které plápolají.

Ale ty doutnáš a hojnosti tvé roh

dosud jen děsí.

Dosud jen čekám jako na požár

prohnilé stavení.

Do noci dým tvůj k domu mému vane.

Dosud jsi zmaru znamení,

a mohl jsi být světlo mé, můj Pane,

slunce mých jar.

Ale jdeš pozdě, plameni.

Jsem stár.

Ještě snad žár tvůj spálí sýpky krov

a suchý sad se vznítí.

Ale zdem kamenným, tvrdosti mé, se vyhne.

Když po plameni žízní troud mých slov,

já křesadlo se stydím přiložiti,

že nevzplaneš už v domě, kde se líhne

má plíseň smrt a jako prázdný rov

mé stěny už se řítí.

A jako spálil bílý květ mých jar

tvůj vonný žár jakoby oběť mou,

spáleništěm jen dýmá dnů mých sklízeň.

Už nechceš snad mou oběť zápalnou

a hořet jako dar.

Ty doutnati chceš ve mně jako trýzeň

ohniště, kde struska je a škvár.

A dýmáš bídu mou.

Dosud jen děsíš, jako bys byl zlem,

ty ohni žen a dětí.

Ale ty možná jen chceš býti nový

a vykřesat drsnějším křesadlem

své jiskry, které neuhasím slovy,

pro nová vznětí v srdci zestárlém.