...A zas jsme na pavlači seděli

...A zas jsme na pavlači seděli

a byla tma, my ve tmu hleděli.

I otec, matka kousek opodál.

Já používal milou, krásnou tmu –

„Vždyť políbením krásy neujmu! –

a otec potmě na citheru hrál.

„Ach prosím, mou, tu mou – „Mailüftchen“ zahrajte!

A nezpívejte – větřík májový

sám krásnějších myšlének napoví!“ –

Ach ano, cithera hlas srdce z hor! – –

Kde bouře po žulových strunách hrává

a hrou svou budí divých písní sbor,

jenž němý v pustých roklích zaklet spává,

tam člověk s bolem svým je sám a sám,

a bojí se pak zapět v divou píseň

i píseň svou a srdce svého tíseň,

svých nadějí, svých touh, své lásky klam.

Tam vyrval člověk z ňader věčných skal

si jejich dávno ztuhlou, lesklou krev,

tu krev si v tenké struny napřádal,

a struna nahradila živý zpěv.

On nezpívá – on strunu jenom hladí,

a jeho ústa sevřená a němá, –

bol velký dán mu – slov bol velký nemá.

Bol jeho sám mu struny v souzvuk ladí,

vzdech srdce strunu chladnou rozzvučí,

že jako Aeolova harfa zazvučí,

a čím se více bolem ruka třese,

tím krásnější se zvuk po horách nese.

Bol daly velký mu ty mocné skály,

jež v první sen ho dětský vkolébaly.

Ten šírý rozhled v dálný, divný kraj,

jenž z neznámé sem kývá krásné dáli,

mocnější vzbudí touhu, hlubší bol a delší postonání;

a když se dostaví pak lásky máj –

bez konce bol a láska do skonání. – –

Jak děva ve mrtvých sen zakletá

tma hustá po horách tam rozsetá,

a přece ducha mého zrak tam slídí

a tebe, smutný, bledý hochu, vidí.

Bohatče na žebráka pokořený,

ty, bledý hochu, mně tak vypadáš,

jak bys byl věru láskou umořený.

Vlas jako větrem v horách rozcuchaný,

šat jako trním v skalách rozervaný,

a oko jakby noc, s ní šílenosť svou pilo,

a srdce jak by ku konci si pospíšilo.

Nač těžkou rukou hlavu obtěžuješ?

Nechť hlava šílenosť, bol srdce hostí –

nač, hochu, ruky? – věř mé zkušenosti,

svou rukou bolu za mák nezmenšuješ.

Ta lebka silná příliš na pukání,

puká-li srdce, ruka nezabrání;

a pak – ta milá doba májová

tě, nežli přejde, jistě pochová,

a může být, že pachová nás pospolu,

náš bol bez konce – konec bez bolu.

„Aj sklenka plná, pijete tak málo!“

a na rameni lehká leží ruka.

„Mně, jemnostpaní, právě se tak zdálo,

že moje srdce trochu bolem puká.“ –

„Ach, vy jste usnul? Na mou věru,

že pro uspání nejde nad citheru;

můj muž mně musí každé noci hrávat

a zpolehounka mne tak pouspávat.“