Dotknout se – dotknout.

Dotknout se, dotknout oněch keřů žhavých,

a tiše vzdychajících, zvednout clonu

těch měkkých opon, přijít k tobě náhle,

a zapomenout, že je život smutný –

a hledět s tebou dálek do modravých,

když jako rosa padá píseň zvonů.

Té chvíle nevědět, co bolet bude,

pít jako věčnost z přítomnosti zdroje,

na prsou hořet ti, jak růže rudé

a nepočítat políbení tvoje.

A nevěřit a přece věřit všemu,

co na čela nám sprchne sladké vůně,

dát srdcím vzlet jak ptactvu nebeskému,

vnořit se do zázračných vzdechů tůně.

A nevzpomínat, na nic nevzpomínat,

co raní nebo náhle probuzuje,

co vzkřikne v těžkém zápasu a slonu,

jít s tebou tam, kde tichá labuť pluje,

dál, víc než přijmout jako velké srdce

a nedoufat než v jedinou tu chvíli,

když srdce naše obě stejně šílí

a jako rosa padá píseň zvonů.