Dotknuti písní národní.

Víš ji, duše má? Zářivou pohádku touhy,

jak ji po moři houpavý větérek nes’?

Měsíc omdléval, večer byl vlažný a dlouhý

tak jako dnes.

Víš to, duše má? Uhaslé večery snily

v moři před námi, uspané písněmi řek,

a z jejich oddechů vykvétal liljí květ bílý

s lekníny upomínek.

Bílé labutě v mystickém spřežení člunů

v spánku plynuly v mollovém zladění strun

tam, kde, duše má, z růžové mlhy až v Lunu

tyčil se zlatý tvůj trůn.

Znáš ji doposud, velkou tu pohádku touhy?

Srdce bila nám, zladěna ve chorovod –

večer světlý byl, mystický, vlažný a dlouhý,

čluny když chvěly se v zrcadlech vod.

Zašly labutě jakoby po ránu snící!

Čluny splynuly s růžovým závojem par –

Tenkrát, duše má, chtěl jsem ti touhy pal říci

ve vůni dalekých jar.

Náhlý polibek smysly nám zčaroval ve sny

a tu zhoupnul se hladinou zářivý ton –

Jak když zazpívá v tajemné předtuše Vesny

Velkonoc omládlý zvon.

Píseň mluvila. Byla to nadšení chvíle!

Ve snu, duše má, pálil mne polibek tvůj –

V mlhách jásaly leknín a labutě bílé:

Kde domov, kde domov můj...?

Srdce vzrostla nám, vpad’ zpěv náš do pláče změklý,

v městech pod mořem plakala stříbrná spěž –

Bože, duše má... co jsme si tenkrát vše řekli,

zda ještě pamatuješ...?