Dotouženo!

Dřív s mladých tužeb poplašeným ořem

jsem v mračnech těkal, brodíval se mořem

a řeky přeskakoval ručím letem,

já nedbal hor, mě nelekaly srázy,

svět neměl pro mne mezí, nebe hrází –

teď je mi prostá síňka celým světem.

Jak rudý blesk, když ňadra mrakův trhá

a hadem střemhlav do proudu se vrhá,

by vlny zpeřil hněvu žhavým střetem,

tak přání moje bez lodi a vesla

tou spoustou světův nebeských se nesla –

teď je mi prostá síňka celým světem.

Kol srdce tajná utkala mi pouta

kdys něžnou péčí vypěstěná routa:

má žena jest, má dcerka s rudým retem,

ty k srdci přivíjím-li děti rusé,

jest moře kapkou jen a nebe kusé,

a moje prostá síňka celým světem.

Jen dříve nežli uzřím smrti vílu,

přál zdobenu bych viděti svou Lilu

cit pylem něhy, srdce písně květem,

pak šťastně ulehnul bych do barvínku

a ještě v hrobě žehnal prostou síňku,

tu poustevnu, jež chrámkem mým i světem.