Doufej, synu!

To chrám je, kam jsem prchnul z ulic ruchu,

mou duši bolí všední shon a rej;

já hledám útěchu, mír svému duchu –

jest tomu dlouho, co jsem ztratil jej.

Já ztratil všecko, co se štěstím zove

a viděl blaho své, jak umírá:

tak za lodí se vlny smaragdové

a za kamenem kruh se zavírá.

Kdo azur nebes v dumách pozoruje,

v něm stezky perutnatých oblaků,

tak bílá hvězda k západu se snuje

a hasne náhle v ranním soumraku;

Kdo zachytí tón tklivé písně ptačí,

kdy neviděn ji v houští dozpívá?

tak prchlo štěstí moje v hořkém pláči,

a zbyla vzpomínka jen truchlivá.

Ta nedá klidu, zapomenout nedá,

jak bouře vlny žití vzburácí,

a krok můj unavený asyl hledá,

a sotva vím, že v chrám se potácí.

Jest klidno zde tak, a šeř tajuplná

svým mlžným křídlem všechno objímá;

jen občas v chrámu stěny vřavy vlna

sem z víru světa temně zahřímá.

Tu cítím, jak bych přestal žíti tělem,

a s ním jak zmizel z nitra tmavý stín,

jenž provázel mě přísně v žití celém,

skryt tajně srdce mého do hlubin.

Ach, jest mi, jak bych rozepjat měl prudce

své duše chvějících dvé perutí,

a zatím spínám v dumách vroucně ruce,

a oko vlhne v slzách pohnutí.

Hle, lampy kmitají se, jak by hasly,

zář jiná stříbrem kol se rozlívá,

a křídly jak by andělové třásli,

sám Kristus s oltáře se usmívá.

Na stěnách pestrých nyní oživnuly

ty světců asketické postavy

a zvolna se zdí v loď se sesunuly;

v před tiše kráčí řad jich mlhavý:

A divná píseň s retů jejich řine,

slov nemá ale srdcem zachvěje,

slasť edenu a po čem duše hyne,

v ní mluví sny a touhy, naděje;

a mládí zašlé zas se v nitro tulí,

jak žije posud ve tvé paměti;

čís rty se vroucně na tvé přižehnuly,

a cítíš matky svaté objetí.

Co bolesť jest ti, jež tě křižovala

a s květu ideálů rvala list;

na prahu věčnosti, zde, jak jest malá

ta všecka zášť a nenávisť...

A zatím světců průvod kráčí k předu,

s jich retů mocně hymnus klenbou hřmí,

a vroucí láska plá jim ve pohledu,

kdy Kristus ruce vztáhnul nad nimi.

A žehná všechněm, žehná v sladkém kynu!

já nevím, jak jsem v řad jich přiklekl;

hlas Jeho chvěl se hudbou: Doufej, synu!

a balsámem se duše dotekl...

Co cítil jsem v té chvíli v srdce nitru,

to ráje slasť se duší rozlila:

tak vůně s květů řine v kraj, když k jitru

noc v červáncích se plaše sklonila.

A tajemná zář hasla v klenbách výše,

zpěv světců v dálce touhou umíral;

a ještě zaševelil, jak když dýše,

jak za nimi by ráj se zavíral.

Já klečel dlouho, hlavu v žhavé dlani

a cítil jsem – slz v oku vlhký třpyt –

jak na práh duše anděl odříkání

slét a s ním velký cherub: nebes klid!

Teď denně vždy sem spěchám z ulic ruchu,

mou duši bolí všední shon a rej;

já hledal útěchu, mír svému duchu

a po letech zde šťasten našel jej!