Douglas

Noc láme se jak rachotící skála,

jež, rovna náhrobku, se řítí v tůň,

kde nehnut ležím. Nade mnou však cválá

sval mého srdce, neznavený kůň,

a pění se a bouří, shodiv jezdce,

jenž zprávu nes, však donést neuspěl

a jen se tiskne k hrobu svého desce,

než němotou se zalkne lidských těl.

Svou touhou posmrtnou se vzpínám k oři,

jenž prorazí mně předurčený kruh

a jehož trysk už v nové zoři hoří

a jemuž nestačil můj dech a duch.